Článek
Kdo by nechtěl být pochválen. Mnoho jedinců se snaží jen kvůli ocenění z úst druhých lidí. Je pro ně významnější, než jak se oni sami cítí, jak se na osoby, jevy a procesy dívají atd. Možná jsou příliš závislí na jejich mínění. Přesto nelze význam pochval a odměn obecně snižovat. Najde se několik zajímavých informací? S vysokou pravděpodobností ano - a ještě se s nimi vyplatí blíže seznámit.
Hodně se diskutuje na téma dětských pochval. Nikoli zda mají být vyslovovány. Zde vládne poměrně silná jednota. Ocenění dětských pokroků a konkrétních činů má zcela určitě kladný dopad na jejich aktuální prožívání, myšlení a chování, a především na celkový současný a pozdější život. Proto můžeme slyšet konstatování - chvalte své děti za cokoli, co za daný krok stojí. Když se zrovna nic nevyskytuje, naplánujte situaci tak, aby daná možnost vznikla. Vynalézavý rodič si udělá čas, promyslí a uskuteční potřebné kroky, aby se daným doporučením mohl řídit a přinášet svým potomkům dobrodiní. Mezi výsledky patří, že dítě má pocit přijetí, spokojenosti a vyšší motivace se chovat podle očekávání a pravidel. Navíc má samo nějak více rádo své rodiče. Asi jako kdyby oni sami měli větší radost z šéfa, který jim hodně platí. A neměli byste i vy?
Někdy můžeme narazit na názory, které upozorňují, že pochval by mělo být spíše méně a někdy dokonce žádná. Děti by se měly učit samostatnosti ve smyslu, že je třeba plnit úkoly bez nároku na odměnu. Kdo jim co později v životě dá? Až na výjimky si budou muset všechno zasloužit a v části případů dokonce tvrdě vybojovat. Je pravda, že mezi námi žije několik tisíc tzv. sociálně potřebných občanů, kteří nepracují, ani nemají snahu se na práci připravit a žádat o ni, ale naopak velmi dobře umějí natahovat ruku, aby se jim peníze sypaly. Je na rodičích, jak chtějí, aby jejich děti v dospělosti vypadaly a jak by podle nich měly skončit. Nejlepší verzí samozřejmě je, aby dosáhly odpovídajícího stupně nezávislosti, samostatnosti a soběstačnosti a nemusely se nikoho o nic doprošovat. Splnění úkolů na citované cestě však není vůbec snadné. Zdá se, že by měla být doprovázena přiměřeným počtem odměn, tj. nikoli bez nich a ani aby jich byla záplava a už vůbec ne bezdůvodně.
Možná se bude zdát kruté děti moc nechválit. Ale přece jen jde o připravenost do života. Konečně jak se chovají ony samy? Že jim rodiče vše zařídí, obstarají, nakoupí, zaplatí a takřka vše za ně udělají, považují za automatické a nárokové - podle odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí se jedná o dost nebezpečný směr. Řada výzkumů již potvrdila, že co si člověk nevybojuje a nezaslouží, chybí mu zde pak odpovídající vztah. Dejme si konkrétní příklad. Stačí dětem sdělit, že na nové boty a/nebo oblečení dostanou jen polovinu částky. Jakmile zjistí, že rodiče neuhnou a ony si musejí druhou půlku vydělat, jejich „samozřejmost“ dost poklesne. Když o něco později zjistí, jak těžké je si čestně a v duchu zákona vydělat, o hodně se přiblíží k realitě. A v neposlední řadě si věcí začnou o dost více vážit. Jde o významný a žádoucí posun v postojích a v hodnotách. Rodiče mohou být označeni za tvrdé, neurvalé, necitlivé, snad i krkavčí, ale oni jen postupují tak trochu jako trenéři ve sportovním oddíle. Někdy se opravdu vyplatí oceněními šetřit. A hlavně dopředu požadovat splnění „tréninkových“ úkolů a konkrétní výsledky. Nemyslím, že by ale měly být zcela vyloučeny z repertoáru odpovědných osob.
Vidíme, že proces není vůbec snadný. Přesto a možná právě proto má cenu se nad ním co nejvíce zamýšlet a získat podklady do osobního informačního arzenálu. Je dobré se vyznat tam, kde vládne / vyšší / složitost ve srovnání s vařením obyčejného jídla podle mnohokrát vyzkoušeného receptu.
