Článek
Možná bychom si měli sdělit - jak vypadají? A existují vůbec? Na druhou otázku můžeme zajisté odpovědět kladně. Určitě se tady mohou uplatnit různé druhy pohledu. Tak se na ně zkusíme ve stručnosti mrknout. Dotazy již naskakují.
Ptají se po nich rodiče? A co babičky a dědečkové? Leckdy jsou spokojeni se stavem, jakého dítě dosáhne. Stačí jim vědět vzhled známky a nepátrají po její hodnotě, tj. zda a nakolik odráží opravdové vědomosti a dovednosti potomka. Proč by měli zbytečně vrtat do procesu? Snad kdyby mohli ovlivnit, aby jim byla vyučujícím vylepšena. No - pak je tématem do debaty, jestli bychom ji mohli řadit mezi zasloužené.
Myslím, že by mezi ně mohla patřit známka hlavně v situaci, kdy se žák poctivě věnuje přípravě na test, podaří se mu v něm prodat, co se naučil a následně dosáhne na jedničku. Ale pozor - máme zde rovněž variantu, že mezi zasloužené známky patří též dvojka a trojka. Jedná se o případ, kdy se dítě látce příliš nevěnovalo. Pak vlastně výsledek odpovídá vložené snaze, občas spíše jejímu opaku. Ano, kdo nepracuje, neměl by mít koláče, tak by mohla znít jakási parafráze známé moudrosti. Pak je přece možné mluvit a psát o spravedlivém průběhu. Má, co si zasloužilo.
Jenže si zřejmě dokážeme živě představit, jak málo lidé přistupují sami k sobě kriticky. Děti se budou vymlouvat na velkou tvrdost vyučujících. Jistě tam schválně dali těžké příklady, instalovali různé chytáky, jen aby jim znesnadnili dosažení hezkých známek. Copak si děti nezaslouží mít hezké známky?
Ještě mě napadá, že zasloužené známky mohou vystupovat jako rozdíl mezi dětmi, které reálně dosahují různých výsledků. Jedno je nadané a chytré a není přece divné, že dosáhne na jedničky, zejména pokud svoji zvýšenou úroveň podpoří aspoň trochu snahou, pílí a prací. Hloupější dítě, bude-li se škole a přípravě na ni věnovat málo času, bude zákonitě níže. Půjde o spravedlivé vyústění procesu. Jestliže nastane souběh nižší inteligentnosti a malé snahy, pak lze za zasloužené známky klidně považovat čtyřky a pětky.
Užitečné je sledovat, co jimi myslí sami rodiče. Leckteří si představují, a dokonce jsou přesvědčeni, jak chytrého a nadaného mají potomka. Vždyť už v pěti letech umí počítat do deseti! Problém je, že dokáže pouze vyjmenovat číslice, jak jdou po sobě, tj. jako básničku. Nakládat aktivně s čísly neumí. Ledaže by se jako báseň naučil pár operací. Nejde o dovednost na žádoucí úrovni. Je jasné, že ve škole nebude zářit. Ba spíše se může stát, že poklesne, neboť budou narušeny jeho doposud osvojené struktury. Specialisté na učební procesy hovoří a píšou o jevu interference. Zájemce odkazuji na příslušnou literaturu.
Než matky a otcové poznají, že jejich dítě je a bude ve škole opravdu slabé, nezřídka se zlobí na příslušníci pedagogického sboru. Jejich potomek se doma tak snaží, učí, připravuje a všechno umí, ale oni mu dají špatné známky, podle nich nezasloužené. Leckdy se ptají, co ještě dalšího mají dělat, aby se známky vylepšily. Možná by se spíše měli zajímat, co jejich ratolest ne/umí. Jsou snad známky hlavním kritériem? Nebo snad jediným? Stačí se ptát dále. Jaké měli oni sami vysvědčení? Jak jeho vzhled a kvalitu přesně využili v praxi? Myslím přímo na trhu práce. Kdo se jich kdy ptal, jaké měli známky, z jakých předmětů? Nebylo náhodou cosi významnějšího? Museli se zasloužit úplně jinak!
