Článek
Není žádnou nadsázkou napsat, že rodiče mají na své děti a na jejich chování, myšlení a prožívání velký vliv, ať již budeme uvažovat o kladném nebo o záporném směru. Většinou se snaží do školního procesu vstupovat, ale jen málokdy se jedná o správné, promyšlené a efektivní kroky.
Jedním z problematických bodů je jejich postup podle názoru a přesvědčení, že sami celé oblasti dobře rozumějí, poněvadž do školy chodili. Proto dobře vědí, jak by se co mělo dělat. Předně konstatujme, že leckdy vycházejí z mylných předpokladů. Kdysi působili v roli dítěte. Dnes sehrávají zcela jinou úlohu, jejíž obsah a poslání je odlišné. Jsou již někým jiným. Navíc uběhlo hodně času a nemálo věcí a procesů je a běží jinak. Možná i zásadně. V neposlední řadě mnozí dospělí ztratili / nejen / emocionální kontakt s obdobím dětství, a tak sobě a svým dětem nerozumějí, případně ne dostatečně. O každém rozhodně nelze říci, že by byl obdařen potřebnou dávkou a schopností empatie. Pak je vcelku zákonité, že bude docházet k řadě pochybení a škod. O jaké se jedná?
Pokud se rodiče vehementněji pouštějí do správy školních věcí synů a dcer, měli by rovněž vědět, že chybné je přenášet nenaplněné rodičovské ambice na děti a žádat po nich nemožné. Občas v zápalu řešení věci vysloví požadavek, aby se synek okamžitě zlepšil ze čtyřky na dvojku. Uvědomují si, kráčí-li vůbec o splnitelný úkol? Pro méně nadané a pilné se už moc času a prostoru pro další učení a práci nenajde. Nic lehkého nečeká ani talentované a líné dítě, poněvadž měnit zažité stereotypy není jednoduché. Samozřejmě by je zčásti museli proměnit i sami otcové a matky. Jsou ale ke změně ochotni a jsou jí rovněž schopni? Mnozí si myslí, že stačí něco nařídit od stolu a vše poběží hladce kupředu. Dítě přece musí poslouchat! Nepoběží, protože všechno chce své. Pohodlný se musí naučit učit se a pracovat se zvýšenou efektivností nebo se soustředit na něco jiného než dosud. Pokud mají rodiče tendenci se rozhorlit nad vysvědčením nebo i nad průběžně dosahovanými výsledky, mohou jako brzdícího prvku využít dvou kroků. Předně je užitečné si vzpomenout na své výsledky a pocity. Jak byli ve škole úspěšní? Zasloužili si své známky? Co bylo tehdy dílem náhody a štěstí? A co si museli opravdu odpracovat a dokonce vydřít? Dále by si měli připomenout mnohokrát ověřenou skutečnost, že dobrý prospěch sám o sobě ještě nezaručuje úspěch v praxi, jak ukazuje řada zkrachovalých osob s vysokým vzděláním a někteří úspěšní podnikatelé se základním a středním vzděláním atd. Kdo však bude schopen vidět zmíněné a další souvislosti věcně a kriticky?
Leckdy se projeví paradoxní reakce, které však mají své racionální zdůvodnění. Všimněme si, že část rodičů zdůrazňuje význam školy. Jestliže ale dítě domů přinese vysvědčení, které je horší ve srovnání s jejich představami, už se hlásí k názoru, že škola není až tak důležitá. Nejvíc podle jejich názoru záleží, co dítě umí, jaké místo později v praxi získá a jak si poradí se stanovenými pracovními povinnostmi a se vztahy mezi spolupracovníky. Druhá část vidí chyby na straně učitelů, příliš žáky zatěžují, nadměrně upřednostňují svůj předmět, mluví o jejich nespravedlivé klasifikaci, že si zasedli na jejich potomka, je slyšet leccos o nepříznivé souhře okolností atd. Jen malá skupinka vidí chyby a nedostatky u svých dětí a navíc projevuje ochotu na jejich řešení, snižování a odstraňování popracovat. Přes jejich existenci je nadále mnoho rodičů s ne zcela správnými postoji a postupy. Tak se vytváří předpoklad, aby se poměrně dlouhý zástup dětí bál jít po vysvědčení domů. Pak se nedivme, když jsou přetěžovány linky bezpečí.
K úplnému pohledu patří, že uplatňují slepý přístup ke známkám a vůbec si neuvědomují jejich skutečnou hodnotu. Například pod trojkou vidí cosi špatného, ale ono jde přece o dobré hodnocení, které pro velký rozsah školní látky rozhodně není ostudou. Dostatečný prospěch vnímají jako propadák a krizi. Byli však oni lepší? Jak by si dnes vedli? Nezapomínejme, že požadavky a objemy učiva se několikrát zvýšily a tempo se zrychlilo. Odborníci upozorňují, že objeví-li se na obzoru poněkud nežádoucí předsudky a blíží-li se nezralé a nepředložené reakce, je dobré sem vsunout aspoň pár rozumových prvků. Pak by závěr školního roku mohl proběhnout klidněji a přinesl by více užitku než napětí, křiku, tlaku a negativního rozruchu.
