Článek
Naší mamince, když ještě vůbec nebyla maminka, něco napsal do památníčku kluk, který se podepsal jako Samotář Pep.
Končilo to: „… i když jsem sám šel do dáli“ (rozuměj – bez ní!), „sny nejhezčí mi zůstaly. A Tobě jen tenhle list.“
Náš tatínek si do deníku napsal něco jiného: „Nechce tě? Vy.er se na ni, dyť jsi kníže!“ Kde to vzal a koho se to týkalo, nevíme.
Moje veliká, ještě skoro dětská láska mi napsala:
„… zda přijdeš, hochu, sem za mnou,
já měla bych tě ráda.
Dám ti své srdce prosté, dobrou ženou ti budu.
Tvé štěstí v mých rukou vzroste, za tebou kraj světa půjdu.“
Ještě dnes ji vidím. Šla přede mnou úzkou lesní cestou, já za ní. Viděl jsem, jak vlny jejího kouzelného zadečku nadzvedávají sukni letních volných šatů. Viděl jsem matný lesk jejích plných smetanových stehen, věděl jsem i, co má vpředu. Mé štěstí vzrostlo.
Jsou lidé, kteří po školních letech už o báseň nikdy nezavadí. Kdyby ji slyšeli, smáli by se! Možná jim AI napíše pár slok ke svatbě, k narození prvního dítěte nebo k jubileu. Je to slavnost, patří se to.
Možná ironie, ale právě takováhle báseň, památníková, na památku, může být jediná z celé rozlehlé krajiny (české) poezie, která v nich zůstane. Protože ji napíše nebo vybere ten, koho znají a kdo zná je.
Tu poslední báseň, kterou jim natisknou na parte, už vnímat nebudou.
Ale – pod stůl s tím! Do háje zelenýho! Ještě žijem a na ten matný smetanový lesk se můžem alespoň dívat, když už na něm nemáme ruce či hlavu.
Jaroslav Seifert kdysi jako mladík napsal:
„Každý den něco překrásného končí.
Každý den něco překrásného začíná…“
Kéž bychom si to tak uměli a mohli pamatovat.
Jak se říká báseň
