Článek
Paradoxy současného umění
(výtvarného)
Paradox první – Není měřítko
neexistuje žádné měřítko, žádná hranice, žádné hledisko – není nic na čem bychom se ohledně současného umění shodli, protože kdokoli může cokoli. A přece někteří lidé dál kádrují a posuzují umělce a rozhodují o tom, kdo umělec je či není. V důsledku to znamená, že někdo si své výstavy financuje sám a jiným se výstavy pořádají za peníze státu.
Konečně jsme se zbavili všeho, co je třeba umět. V umění výtvarném je dnes zkrátka možné cokoli. Odpadky, mazanice, Mona Lisa s kníry či hlavou Mickey Mouse, diktátor v lihu nebo v čem , zabalený další barák nebo oblouk, mrtvoly, odpadky a další díla – mnohdy odvozeniny z odvozenin.
Přesto dnes někteří novináři i kunsthistorici, zabývající se současným uměním, dále matou čtenáře i posluchače.
Především slovy- pojmy, které používají. První nutností je vyjasnění termínu s o u č a s n é umění- bývá jím označeno pouze umění tzv. postmoderní, konceptuální… ale de facto sem přece patří veškeré umění, které dnes vzniká. Pokud je to umění, mohou namítnout někteří soudruzi, Ale – kdo to rozhodne?
Protože - Co to je umění?
Ernst Gombrich píše, že umění neexistuje, že jsou pouze umělci…a hlavně, že slovo umění znamenalo v různých dobách různé věci…. Co znamená dnes?
Nejlepší definici vymysleli v min. století celníci - řekli, že umění je to, o čem někdo řekne, že to je umění. (Proč celníci? Aby mohli vybírat….)
Najednou se tedy ukazují zbytečná různá přídavná jména a přívlastky jako vysoké umění, opravdové umění, umění s velkým U, apod.
Paradox druhý - Poděkování
Bývá dobrým zvykem při vernisáži – otvírání výstavy, při křtu katalogu – děkovat!
Děkuje se všem – autorovi, pořadateli. Kurátorovi, sponzorovi.
Zvláštní je, že se z nějakého mně neznámého důvodu neděkuje daňovým poplatníkům.
Nevím proč. Přece jsou to právě oni, kdo platí tu či onu instalaci, kdo platí celou řadu institucí a platí i její zaměstnance. Zedník, hrobník, mechanik i bezdomovec– všichni platí daně. A stát z těch daní platí chod galerií, uměleckých škol atd. Daně totiž platí i ti, kdo výstavy současného umění zásadně nenavštěvují a myslí si o nich…
Poděkovat daňovým poplatníkům by se zkrátka mělo. Vždycky. Že dávají nedobrovolně? Tím spíš.
Paradox třetí - Kvalita
jestliže dnes ve výtvarném umění kdokoli může cokoli a dělá to, pak nelze mluvit o kvalitě. Kvalita totiž potřebuje měřítka a jasná kritéria. Tzv. současné umění často poplatné módě či financím, je nemá. Chce-li tedy ještě dnes kdokoli používat např. slovo kvalita, měl by vždy jednoduše sdělit, v čem podle něho – tady a teď- taková kvalita objektivně spočívá. A jaké jsou podle ní/něj, její měřítka, hranice.
Paradox čtvrtý – Sdělnost
Sdělnost úzce souvisí s jiným pojmem a tím je komerce. Zdálo by se, že např. po úspěchu knihy Dana Thompsona, (Jak prodat vycpaného žraloka…) po výstavách a úspěších např. Koonse a dalších je o komerci už zbytečné mluvit. A přece ještě stále se tohle slovo používá v hanlivém smyslu pokaždé, když se výtvarník snaží svoje dílo, myšlenku, přiblížit divákovi, získat si jeho důvěru.
Kdo nemá ruku nastavenou ke státu, Dej mi, státe, dej! si důvěru svého publika musí zasloužit! No ano! A není vždycky jednoduché poznat, kam až může autor ustoupit, kde je ta hranice, za kterou už by neměl jít.
Největším strašidlem dnešního umění, prý, prý! je krása. Podle některých posuzovatelů ovšem. Hlavně ne krása! Ale proč? Že už tu byla? Všechno už tu bylo, kdo má nakoukáno, načteno, ten to ví.
Paradox pátý – materiál a práce
Bude-li někdo psát nebo se jinak zabývat dílem grafika, rozumí se samo sebou, že o grafice něco – alespoň málo- ví. Má nastudováno. Tisk z hloubky, tisk z výšky, litografie… Předpokládá se to.
Kdo se zabývá malířstvím, jistě má přehled o jednotlivých technikách a jejich možnostech. Určitě už někdy viděl štětec, zná rozdíl mezi akvarelem a olejomalbou, ví, co je šeps, malba alla prima apod.
Zařazuje-li kunsthistorik skláře, věřím, že alespoň tuší co ze skla udělat lze (chladnutí!) a co ne.
Mohl bych pokračovat.
A teď si představte, že jsou dokonce vystudovaní historici či výtvarní kritici, kteří posuzují dílo výtvarníka, který se vyjadřuje dřevem a o dřevě přitom nevědí nic. Vůbec nic.
Dřevo je nám tak blízké, je nám tak samozřejmé, že si myslíme, že o práci s ním nemusíme nic vědět. Dřevo? To přece umí každý!
Ne, neumí! A pokud neznáte základní techniky, dokončovací práce, moření, nepostřehnete ani vývoj autora, posun, vtip. Práci se dřevem taky nejde jen nastudovat z internetu, je třeba si něco zkusit, osahat…V jinak obsáhlé Encyklopedii výtvarných technik a materiálů (Ray Smith) se o dřevě dočtete, že se dělí na měkké a tvrdé…! Ach jo!
Co navrhuju? Inu – ať si každý, kdo chce, říká, co se mu líbí, ale kádrování, a umělecké tituly ať nechá doma. O dřevě neví nic.
