Článek
Vitvar – zvláštní jméno – výtvor? Vytvořit? Tvar? Nevím. Ale s tímhle jménem jsem se poprvé setkal jistě před víc než dvaceti lety a četl jsem řadu článků, které pod tím jménem byly. Ne vždycky jsem souhlasil, ale pochopil jsem, že pan Vitvar má nejen načteno, ale že má i „naviděno“. Ale je rozdíl přelétnout občas nějaký článek, nebo se začíst do ucelené, uspořádané knihy.
Investigativní žurnalistika – napadlo mě při čtení jako první. Ale copak v umění je něco takového potřeba? A smál jsem se. Potom, při popisu zákulisí, mnohdy nechutností a excesů – přinejmenším neslušností – jsem se na chvilku vrátil na stránky knihy Ladislava Mňačka – Jak chutná moc. A ty výroky, to pohrdání lidmi ze strany některých umělců, kunsthistoriků, novinářů v knize jen dokládá, jak velikou spoustu věcí bylo po revoluci třeba šít horkou jehlou, která navíc pálila v prstech.
Čtení to není jednoduché ani příjemné, ale tahle kniha byla potřeba. Je důležité vědět, jakou školu vytvářel z AVU její první rektor. Že střety zájmů přetrvávají dodnes. Jaké zákulisí měla třeba Cena Jindřicha Chalupeckého v jednotlivých letech. Kdo ji vedl a proč. Jaké jsme měli a máme soukromé galerie. Kdo jsou u nás sběratelé umění a kdo spíš spekulanti.
Řeklo by se, že tam, kde hrabe např. ředitel nemocnice, tam, kde soudy po deseti letech ještě nejsou u konce, tam že už je možné všechno. A přece… víra ve slušnost a poctivost se ve mně vzpírá.
Zkuste si představit, jak je asi při tomhle čtení člověku, který své nejdůležitější výstavy (i knihy) dělal zadarmo. V r. 1998–9 jsem stavěl rozsáhlou a úplně první výstavu o Dřevě u nás pro Národní muzeum v Praze. Dřevo krásných stromů. Myslím, že ani konzultanti, kurátoři – Václav Větvička (Stromy) a Bohumil Hurda (Dřevo) nic nedostali. A přibližně v téže době ředitel NG nakupoval sám od sebe své vlastní artefakty? Pro instituci, kterou řídil! Jako by neexistovala ani základní slušnost. No, snad udělal i řadu dobrých věcí… Taky svou největší výstavu – Patřičný a hosté - O Dřevě, v NZM, jsem dělal za své a ještě jsem na ni sháněl sponzory! Proč? Ta výstava prostě měla být, byla potřeba!
Kde s autorem knihy vedu v duchu polemiku?
Když mluví o nevyšlapaných cestách např. na AVU. Je mi líto, ale moc jich nevidím. Přemalujte Monu Lisu nebo Munchův výkřik a je to zajímavé. Pastiše, persifláže, remake – no snad. Dřív se na fasády malovalo, dneska se promítá. Potom najdeme celou řadu experimentů, sociálních i politických, kterých je možné si vážit! Ale – je to ještě výtvarné umění? Snad nějaké jiné…
O čem vlastně mluvíme, souvisí s názvy a pojmy. Bývalo umění výtvarné, literární, hudba a divadlo. Co máme dneska?
Například tzv. centrum současného umění není ani centrum, ani současného umění. Máme DOX, EPO a ještě Centrum pro současné umění…Už jen název Vitvarovy knihy je vlastně básnická licence – umění neexistuje a úplně všichni rozumí všemu jako koza petrželi.
Dostávám se ke vztahu ke společnosti. Autor píše živě, dobře se čte, ale v tom všem, o čem píše, mi chybí sdělnost. Jako by umělec žil mimo společnost, necítil k nikomu žádnou odpovědnost. Ale společenství, kde žijeme, máme jen jedno. Pokud se kultura příliš od společnosti vzdálí, nepřinese to nikomu nic dobrého. Některé výstřelky jen zbytečně dál rozevírají nůžky. Nemám na mysli protesty sociální či politické.
Přitom – čistě pragmaticky – je to společnost, která studium včetně dalších institucí, jako jsou galerie, knihovny, platí. Veliká část společnosti umění nepotřebuje (myslí si to), další množina se ještě nevyrovnala ani s impresionisty. Opravdu na společnost netřeba brát zřetel?
Další věcí je jakási až nesmyslná oslava mládí – mládí, zmítané báječnými hormony a upřímnými emocemi, ale ještě nemá vyvinuté kritické myšlení. Nemá načteno… Jeden kantor se na stránkách Vitvarovy knížky diví, že studenti neznají dějiny umění – inu, zřejmě nemusí. A pak - jestli studenti rozhodují o tom, co budou studovat, za co pak jejich učitelé stojí? Pamatuju rozhovor s prof. Pavlem Liškou, když byl zvolen rektorem na UMPRUM, za jeho rektorátu se patrně některé neznalosti netolerovaly. Mimochodem – co má na UMPRUM co dělat atelier Volná tvorba? Co si představujete, že se studuje na Volné tvorbě? Cokoliv.
A teď - co celá ta plejáda poctivých a rovných a mnohdy skvělých výtvarníků, třeba těch, kteří podporují Konto Bariery, Hnutí Šance a další? Například - jen Bariéry vydávají každé dva roky katalog, kde najdete snad 300 výtvarníků, malířů, grafiků, sochařů, sklářů… Co Slovník výtvarných umělců – Chagall, Ostrava? O těchto umělcích se moc nepíše. Třeba nejsou dost současní nebo dost mladí. Zřejmě dost neprovokují.
Ale myslím, že právě tady (Slovník, Bariéry) tady někde je to umění, kterému rozumí – no, všichni ne, ale výrazně velká část společnosti. Pomiňme na chvíli, že výtvarné umění žádné nevyšlapané stezky už dávno nemá, a zkusme si představit společnost, kde umění má hlavní cíl – rozdávat radost, krásu, spojovat lidi…
Že už to tu bylo?
Všechno už tu bylo!
Vysvětlivky:
AVU – Akademie výtvarných umění
NG – Národní galerie
UMPRUM – Vysoká škola umělecko-průmyslová
K poslednímu odstavci článku – Herbert Read, Výchova uměním.
