Článek
Jednou jsem si v obchodním centru spletla luxusní butik s levným sekáčem. Kabelky visely na háčcích jako ve školní šatně, bundy se leskly jak pláštěnky z dětství a cenovky mě rozesmály. Smála jsem se nahlas. Ale nikdo jiný kolem ne. Naopak, lidé stáli ve frontě a zkoušeli si věci, které by ještě před pár lety nikdo nechtěl ani zadarmo.
Začala jsem se víc rozhlížet a došlo mi, že se děje něco zvláštního. Značky, které dřív znamenaly styl a kvalitu, dnes vyrábějí věci, které vypadají schválně ošuntěle a levně. Někdy je to zjevně myšlené jako vtip, jindy jako provokace, ale nejčastěji to působí jako dobře promyšlená strategie. V módě se už dávno nehledá krása nebo elegance. Stačí být rozpoznatelný. A nejlépe draze.
Chudoba jako styl
Balenciaga prodává tašku, která vypadá úplně stejně jako ta z IKEA, jen s tím rozdílem, že stojí desítky tisíc. Dior vyrábí kabelku, co připomíná síťovku z tržnice. Celý módní svět si hraje na estetiku „obyčejnosti“, ale cenovky míří úplně jinam. Čím víc to vypadá jako laciná improvizace, tím spíš to bude stát ranec.
Značky tím říkají něco jako: „Jsme tak bohatí, že si klidně můžeme dovolit vypadat, jako že nic nemáme.“ Je to ironie, která funguje jen mezi zasvěcenými. Kdo se ptá, jestli to není blbost, už mezi ně zřejmě nepatří.
Kýč jako luxus
Na ulicích i v obchodech dnes člověk potkává trička s obřím logem přes celý hrudník, svetry plné flitrů a bundy, které připomínají cirkus. Móda se přestala snažit být krásná, nebo třeba pohodlná. Stačí, že je výrazná, nápadná a hlavně že je vidět značka.
Jenže kýč je vtipný jen tehdy, když víme, že je to nadsázka. Problém je, že u některých kousků už ani nepoznáme, jestli si z nás někdo dělá legraci, nebo nás má prostě za blbce. A největší smutek je v tom, že se i ti chytřejší často přistihnou, že to vlastně chtějí taky. Ne proto, že se jim to líbí. Ale protože je to „ono“.
Není to o oblečení
Móda dnes neprodává svetry ani kabáty. Prodává status. Nikoho nezajímá, jestli je vám v tom teplo, jestli se to dobře pere nebo jestli to vůbec vydrží víc než dvě sezóny. Důležité je, jestli značka vysílá ten správný signál. Jestli ukazuje, že patříte k určité bublině.
A i když to víme, většina z nás se stejně občas nechá strhnout.
Tohle celé není žádná módní revoluce. Je to hra. A kdo ji nehraje, riskuje, že bude vypadat jako staromódní chudák. Jenže možná je právě v tom ta poslední možnost, jak si uchovat zdravý rozum. Umět říct ne.
Až mi příště někdo nabídne kabelku za čtyřicet tisíc, co vypadá jako taška na brambory z Jednoty, s úsměvem odmítnu. Vytáhnu svoji vlastní. Starou, látkovou, bez loga. Ale moji. A hlavně bez trapnosti.
