Článek
Odpověď na to je jednoduchá. Člověk není mechanický stroj, ale živý organismus. Fungování strojů ovlivňují jen a pouze fyzikální zákony. Kolo (bez pohonu) nepojede do kopce, ale naopak. Když určitou silou zatlačíte na páku, páka se pohne a zdvihne břemeno s jasně danou vahou přesně do určité výšky. Na fyzikální zákony je spolehnutí, fungují stále stejně a předvídatelně. Vezměte si třeba takové jednoduché váhy. Podle toho, kolik závaží na misky naložíte, zůstanou v rovnováze anebo se jedna miska zdvihne a druhá poklesne.
Kdybychom měli tento jednoduchý mechanický model aplikovat na lidské tělo (nebo jakýkoliv jiný živý organismus), měli bychom jednodušší jak život, tak hubnutí. Anebo přibrání na váze, protože jsou mezi námi lidé, kteří mají i opačný problém.
Takže si připravím pomyslné váhy a z misky, která je níž (nadměrný příjem potravy), něco uberu a misky se dostanou do rovnováhy. Anebo naopak na misku, co je výše (nízký příjem potravy), něco přidám a dosáhnu téhož efektu.
Jenže fungování živých organismů neovlivňuje fyzika, ale biochemie. Jak by se to projevilo na našich pomyslných vahách? Představme si, že chceme zhubnout, tedy ubereme část zátěže z misky, co je níže. Jenže ta miska nezačne stoupat a nevyrovná se s druhou miskou, protože jí v tom brání, v reálném organismu, desítky možných příčin, biochemických procesů, do nichž vstupují možná až stovky různých látek.
V příměru s váhou to můžeme vidět třeba tak, že odlehčená miska nestoupá proto, že je přivázaná nebo přilepená ke stolu. Naopak lehčí miska neklesne, protože ve skutečnosti stojí na podložce. Nebo váhy se prostě zasekly, jsou porouchané. Opírá se do nich vítr a misky sebou hážou sem a tam. Do misek napršelo, nasněžilo, celé váhy zamrzly. Do váhy vrazil pes a misky spadly ze svých závěsů. Miska je děravá. Miska chybí. Kilo železa neváží tolik jako kilo peří. Závaží jsou chybně označena. Někdo se na váhy křivě podíval. Už tomu rozumíte?
A vy bojujete s porouchanými váhami (snažíte se zhubnout), které si žijí svým vlastním životem a okolí se do vás ještě naváží, že práce s váhami (vahou) je přece tak jednoduchá a jak je to možné, že ji nezvládáte! Určitě děláte něco špatně.
Jenže ta chyba není ve vás, ale v tom, že vaše vnitřní „váhy“ (a tím i váha) jsou nějak porouchané a obvykle mívají i několik závad najednou.
Víte třeba, že vůbec není rozhodující, kolik sníte čokolády? Není to tak, že deset deka této pochutiny se ve vašem těle promění, např. v deset deka tuku. Stačí už jen její úplně maličké množství, v řádu třeba gramů, aby se změnily vaše biochemické pochody a neštěstí je hotové. Znáte přece lidi, kteří tvrdí, že se jim jen stačí podívat do výlohy cukrárny a hned váží o kilo víc. Možná jste jimy i vy sami. A proč by to nemohla být pravda, když si z jednoho a téhož jídla uložíte víc tukových zásob v případě, že je sníte se svou rodinou, než když je sníte sami? Vědecky podložený fakt, žádná moderní pověra.
A víte třeba taky, že tukové zásoby člověka nejsou jen hrouda tuku podobající se vepřovému sádlu na prkýnku, tj. biologicky neaktivní organické hmotě? Ve skutečnosti tukové zásoby fungují jako (další) žláza s vnitřní sekrecí v lidském těle a produkuje látky, schopné ovlivnit ukládání tuků a další s tím související biochemické pokusy. A co s tím teď?
To jsou otázky, na které tady budeme postupně hledat odpovědi - tedy pokud budete chtít. Jakou roli hrají hormony, genetika, inzulín kortizol? Proč kalorie získané z květáku jsou jiné kalorie než ty fast foodu? Proč snídaně o určité kalorické hodnotě není totéž, co úplně stejná večeře? A když večer sním večeři a vynechám snídani, z čeho ten můj organismus druhý den ráno žije? No asi z té večeře, ne? Anebo ne?
A jakou otázku si o hubnutí a obezitě kladete vy? Napište mi ji do komentářů a zkusíme tomu společně přijít na kloub!
foto: maxmann, Pixabay
