Článek
Příběh jednoho dne.
Neděle. Krásný den po nepovedeném, uplakaném týdnu. Může se slunit, procházet, jet na kole. Vyhrálo kolo. Rychle se převlékla, helmu na hlavu a vyjela. Žádnou trasu si neplánovala. Míjelo ji auto za autem, vzduch byl kvůli výfukovým plynům nedýchatelný. Ještě pár metrů a odbočí na lesní cestu. Vtom ucítila strašný náraz, upustila řídítka a letěla vzduchem.
Uvědomila si, že někde leží. To, co nemohla pochopit, bylo, kam zmizela ta strašná bolest, bolest, která ji celou ochromila, znehybnila a nakonec způsobila, že se propadla někam daleko. Bála se otevřít oči, bála se pohnout, aby se znovu nevrátila. Po delší době pochopila, že musí něco udělat. Nejprve si sáhla na hlavu, kde měla cyklistickou helmu, nebyla tam. Rukou přejela kolem těla, ani tam nebyla. To, na čem ležela, bylo něco jako ta nejjemnější tráva, ale bylo to jako peří, jako jemná látka. Zvolna otevřela oči. Ani to, co viděla, jí nic nepřipomínalo. Lehký modrý opar, lehoučký jako dech. Slyšela něco jako bzukot včel, chvění listí na stromech, jakousi neidentifikovanou hudbu. Bála se posadit, bála se pohnout. Nějakou dobu ještě vydržela ležet, až když se jí zdálo, že opar, který ji obklopoval, se jakoby rozestupoval, pomalu se posadila. Přistihla se, že se nebojí, přestože neví, kde je a co bude. Svět dole prostě jakoby nikdy neexistoval. Děti, manžel, všichni blízcí, nic z toho jí nedělalo starosti. Jen blažený pocit, který ji obklopoval, nevěděla jak nazvat. Láska, smíření, krása, lehkost. Nic z toho nedominovalo, ale všechno dohromady bylo něco úžasného. Dokonce nevěděla, jestli je to vůbec ona.
V dálce viděla skupinu lidí, kteří se k ní blížili. Nepohybovali se obvyklým způsobem, zdálo se jí, že plují nebo se vznášejí maličko nad zemí. Užasle se dívala na blížící se skupinku, když pomalu začala rozeznávat tváře. Všechno to byly známé tváře, některé znala dobře, velmi dobře, jiné méně, ale všichni už byli mrtví. Teprve teď si uvědomila, proč ji nic nebolí, proč neleží na silnici, kde ji srazilo auto. Je mrtvá. Opět ji to nikterak nevyděsilo. Pozorovala tváře, které se objevovaly, přicházely a zase se vzdalovaly.
V jejich výrazu byla radost, klid, spokojenost. Zvláštní bylo, že to byly tváře lidí, které se na zemi zrovna nemilovaly, které dokonce byly nesmiřitelnými protivníky. Žena, kterou opustil muž, a ona měla docela těžký život sama s dvěma dětmi a nikdy mu neodpustila, ani když předčasně umřel na infarkt. Dva muži, kteří se léta soudili a dokonce si fyzicky ubližovali. Sourozenci, kteří se až do své smrti hádali o majetek. Všichni tito lidé byli teď milujícími bytostmi. Vědomí, dá-li se tomu tak říci, že všechny naše sváry, rozbroje, nenávist a všechno to, čím si na zemi otravujeme život skončí v tomto místě plném lásky a smíření ji naplnilo nevýslovným blahem, ale i lítostí, že to nemůže sdělit nikomu tam dole.
Myšlenka, jak zbytečně si v životě ubližujeme, jak strašně si otravujeme život, jak moc jsme nedokonalí ji zasáhla tak prudce, že se najednou ocitla v nemocničním pokoji a tentokrát viděla jiné obličeje, byly to obličeje lékařů a sestřiček a v jejich tvářích byla také velká úleva a radost, že žije, že je mezi nimi.
