Článek
Narodil jsem se a žiji v srdci Evropy, v České republice. V malé zemi, která si pamatuje, jaké následky mají rozhodnutí mocných, když cenu za ně platí obyčejní lidé. A když dnes sleduju svět, dochází mi jedna věc, která je stará jako lidstvo samo: války jsou vždycky zbytečné. Rozhodují o nich lidé, kteří sami nic neriskují. Nikdy nestojí v první linii, nikdy nepřijdou o domov, o přátele ani o budoucnost. To všechno ztrácejí ti, kteří o válku nikdy nestáli. Vidíme to na Ukrajině, kde lidé brání svou existenci. Vidíme to v pásmu Gazy, kde civilisté platí cenu za rozhodnutí, která nikdy neudělali. Vidíme to všude tam, kde se velmoci přetahují o území, vliv nebo zdroje. A je fér říct to nahlas: žádná velká mocnost není bez viny.
Rusko nese odpovědnost za agresi vůči Ukrajině.
Spojené státy i další západní země mají svou historii zásahů a geopolitických tlaků — od Blízkého východu až po otevřený zájem o Grónsko.
A podobně i další velké státy sledují své zájmy bez ohledu na to, koho tím semelou. Normální člověk se smrti nebojí.
Bojí se zrady.
A válka je přesně to — zrada na lidském životě, lež a manipulace.
Zrada těch, kteří mají chránit, ale místo toho posílají lidi umírat za ambice, které nejsou totožné. A přesto existuje nadčasová pravda, kterou svět pořád odmítá slyšet: válka může začít jen tehdy, když se najdou lidé ochotní bojovat za cizí ambice. Kdyby se obyčejní lidé rozhodli říct „NE“, tak ten, kdo touží po válce, by do ní musel vstoupit sám. Bez armády, bez davu, bez štítů z cizích životů. A možná by pochopil, že žádná moc, žádná sláva a žádná hranice nestojí za jediný lidský život. Nejsem politik. Nejsem voják. Nejsem nikdo důležitý. Jsem jen člověk, kterému není jedno, co se děje. A někdy mám pocit, že člověk jako já toho moc nezmůže. Ale někdy mám pocit, že kdyby všichni tací jako já řekli „NE“, tak se válka nekoná. Proč? Protože nikdo už nebude chtít válčit pro ambice egocentriků, Trumpů, Putinů a jím podobných.
Ale když mlčíme, je to jako bychom souhlasili.
A já nechci mlčet. Možná je tohle celé jen moje malá snaha něco změnit.
Možná je to naivní.
Ale je to to jediné, co mě napadá udělat, abych se postavil proti válce, proti zradě lidského života, proti tomu, že mocní posílají obyčejné lidi umírat za ambice, které nejsou jejich. Zatím jsem v tom asi sám.
Ale doufám, že ne navždy.
Doufám, že se tohle poselství začne šířit — přes hranice, přes národy, přes všechny světy. Že konečně zvítězí lidskost nad sobeckou snahou vůdců být „TEN, KTERÉHO SI DĚJINY BUDOU PAMATOVAT“.
Děkuji, nechceme si vás pamatovat. Podle počtu padlých.
Moc si přeji, aby tato myšlenka zazněla dál, než kam dosáhne můj hlas.
