Článek
Já vím, je to odvážná přesmyčka, avšak na druhou stranu král nikdy nezemřel a pokud je podobnost byť pouze v jediné věci, a sice v samotném životě, je přípustná.
Aulus Vitellius byl třetím v pořadí v takzvaném období čtyř císařů. I když tady musím udělat malou odbočku, a prosím za prominutí, neboť ve skutečnosti to nebylo známé období čtyř císařů, ale období císařů pěti, protože se skoro nikdy neuvádí ještě císař Lucius Calpurnius Piso, který ve skutečnosti vládnul několik dní a podle mého názoru je neprávem dějinami přehlížen, neboť by býval mohl být dobrým císařem, kdyby jej praetoriáni, podporující Othona nezavraždili. A pokud by se tak nestalo, celá říše by mohla být ušetřena strašné občanské války. Ať je mu země lehká a ať je tedy zmíněn Piso alespoň zde.
Zpět však k císaři Vitelliovi. Po smrti císaře Galby, čestného a spravedlivého, nechtějícího však navyšovat žold a císaře velmi spořivého (což se nakonec stalo jeho zkázou) se moci ujímá císař Otho. Othon je hýřivý, zkažený, bezectný, avšak po uzmutí moci se s Othonem stane do jisté míry jakási proměna, i přesto, že tato „změna“ je i není do jisté míry diskutabilní, neboť se v celém Římě šeptá, že jeho dobré a státnické promluvy k senátu, veřejnosti a k vojákům ve skutečnosti píší jeho výborní pobočníci a on se je jen učí zpaměti. Dokonce někteří nacházejí i jasný sloh a slovosled jednoho z těchto pobočníků, nicméně i tak je císař Otho nakonec vykoupený z hanby, neboť pro prohrané/nerozhodné bitvě u Bedriaka spáchá sebevraždu, aby zamezil další a další občanské válce. Otho totiž musí po svém nástupu bojovat právě s budoucím císařem Vitelliem.
A nový císař Aulus Vitellius? Je nejenom pažravý, krutý a krajně cynický, ale je také naprosto neschopný vládnout, a to i přesto, že po vládě velmi touží a sám věří, že je k ní předurčen. Oddanost germánských legií si nezíská vojenskou dovedností, ale tím, že umí dobře volit slova a manipulovat natíráním věcí na růžovo, a proto, že i když mluví o zachování státu, neváhá kvůli vlastní touze po moci dále prodlužovat občanskou válku a rozdělovat národ vedví. Jako příklad Vitelliovy cyničnosti pak můžeme zmínit, že právě po bitvě u Bedriaka, ve které Vitellius osobně nebojoval, procházel po několika měsících po bitevním poli a pronesl: „Hezky voní mrtvá těla nepřátel, ale ještě lepší je pach nepřátel z občanské války.“ Otho to ví, a přesto, že síly obou mužů jsou vyrovnané, raději, jak bylo řečeno, spáchá sebevraždu, aby stát ušetřil dalšího utrpení. To se však nestane. Vitellius při pochodu na Řím plení vlastní města a chová se k svému státu jako k cizímu, nedbá ani zákonů, ani slušnosti. A dokonce i do Říma chce vstoupit ne jako vojevůdce, ale jako dobyvatel města. Až těsně před tímto činem si nechá od rádců poradit a oblékne tógu s nachovým pruhem, aby vypadal jako přítel státu.
Druhý den pak Vitellius pronáší ke svému lidu v hlavním městě řeč. A Tacitus, historik tohoto období pak píše, že tuto řeč pronáší jakoby k cizímu městu. V proslovu pak mluví hlavně sám o sobě, přičemž Vitellius vychvaluje hlavně svoji přičinlivost a dokonce umírněnost, a to přesto, že svědky proslovu byli svědkové jeho neřestí a prolhanosti a celá Itálie věděla, co je Vitellius zač. Vitellius totiž protáhl celou Itálií a všude vešel ve známost pro svou lenost a zhýralost a zbabělost.
A toto píše sám historik Tacitus: „A přece však lid bezmyšlenkovitý, neschopný rozeznat v tu chvíli lež od pravdy mu při proslovu přisvědčoval hlučným pokřikem.“
Jako by lid zapomněl na svoje nedávné strádání a dal jen na samochválu. Jako kdyby byl lid bylv tu chvíli slepý a opět hluchý, snad kvůli touze po klidu, snad z neznalosti možné míry cynizmu u svých vládců, snad ze strachu.
Vláda Aula Vitellia se pak vyznačovala například tím, že ty neschopné, ale oddané jmenoval na místa, kde chtěli prostě být, přesto, že jejich schopnosti pozicím důležitým pro stát, neodpovídaly jejich novému zařazení. Strategie získání lidu pak spočívala v tom, že si najednou začal počínat lidu mile, tedy počal navštěvovat divadla pro prostý lid, anebo se zničehonic začal chovat jako ten nejskromnější divák a zapálený pozorovatel nejrůznějšího dění v cirku (mohli bychom přirovnat k pozorování fotbalu). A teď si opět vypůjčím Tacitův citát: „A toto chování, lidu samozřejmě milé a příjemné, pokud by vycházelo z ušlechtilých vlastností, bylo však při vzpomínce na jeho dřívější život, vykládáno jako neslušné a sprosté.“
A Vittellius? Nakonec skončí špatně, neboť se projeví ve skutečné vládě jako slaboch a jako zbabělec, neboť na jedné straně rozhazuje peníze a na straně druhé se chvástá tím, že umí vládnout a když si lid konečně uvědomí, kdo mu vládne, lze říct (ovšem do jisté míry pouze metafyzicky), že povolá Vespassiana a ten, i přes svůj nízký původ volání vyslyší. Vitellius pak jen vlastně čeká beze cti na svůj konec.
A ten čas, kdy říše mohla prosperovat a růst? A co všichni ti zbytečně mrtví v nesmyslné občanské válce? A co poškození státu a promrhané peníze? Jaká škoda…
