Článek
Karel Havlíček hlásí v rozhovoru pro Hospodářské noviny „čistý řez jako ve Francii“ a dodává: „Naším základním cílem je, aby stát měl 100% kontrolu“ a „odkup menšinových podílů by měl být proveden prostřednictvím samotného ČEZu“, což „by samozřejmě mělo dopad na dividendovou politiku“. To není strategie, to je účet za chiméru, který pošlete firmě i daňovým poplatníkům zároveň. Francie není vzor, ale varování – a aritmetika české reality hnutí ANO nesedí.
Francouzský „čistý řez“ je drahý mýtus, nikoliv recept
Pařížská cesta začala státním odkupem minorit EDF za přibližně 9,7 mld. eur (12 eur/akcie). Důvod? Politicky nařízené cenové stropy a povinný prodej levné elektřiny konkurentům srazil zisky i důvěryhodnost firmy. Stát ji de facto sanoval a převzal. Dnes je EDF dál silně zadlužená (čistý dluh kolem 50–55 mld. eur) a výhled je rukojmím cen a investic do nových jaderných bloků. To si opravdu chceme pořizovat?
Jen jeden příklad francouzského politického „vylepšování“: vláda nutila EDF prodávat dodatečné objemy elektřiny pod náklady a soudy ze strany odborů to nezastavily. Později musel stát snižovat objemy výroby, protože firma krvácela. Výsledek: národní šampion řízený politickými cykly, ne návratností kapitálu.
Přenést tento model do menší, otevřenější české ekonomiky je jako chtít zlevnit housku tím, že koupíte pekárnu na dluh a pak ji přikážete prodávat pod náklady – krátkodobě vás čeká potlesk spotřebitelů, dlouhodobě díra v rozvaze.
Česká aritmetika: 70 % už stát má. Dostat se na 100 % je drahé a zbytečné
Stát dnes drží téměř 70 % ČEZu. Tržní kapitalizace firmy se nyní pohybuje kolem 667 mld. Kč. Koupit zbývajících přibližně 30 % za tržní cenu znamená zhruba 200 mld. Kč. Připočtěte obvyklou prémie pro vytěsnění minorit (20–30 %) a bavíme se o 240–260 mld. Kč – bez právních bitev o „spravedlivou cenu“, které mohou běžet roky.
A Havlíček sám přiznává, že by se výkup minoritních akcionářů platil z peněz ČEZu, takže by klesly dividendy a stouplo zadlužení. To je učebnicový přenos hodnoty z firmy na politický projekt.
Teď si dovolme kapku selského počítání: letošní navržená dividenda je 47 Kč/akcii. Na 30% podíl to dělá zhruba 7,5 mld. Kč ročně navíc, pokud by struktura zůstala. Jenže Havlíček říká, že odkup „by měl dopad na dividendovou politiku“ – čili výplata by klesla.
I kdyby neklesla, „payback“ 240–260 mld. Kč čistě z dividendy aktuálních minoritních akcionářů by trval přes 30 let. V reálném světě (nižší dividendy, vyšší dluh, levnější předprodeje výroby) ještě déle. Kdo by takový obchod realizoval v soukromém byznysu?
A to pomíjíme právní realitu: v 90 % podobných případů je „spravedlivá“ cena napadnutelná a spory se vlečou. Místo „čistého řezu“ dostanete roky právní mlhy, která zvedá rizikovou přirážku investic.
„Stát musí vlastnit, aby zlevnil“: politická legenda, ne ekonomika
Havlíček tvrdí, že plných 100 % „usnadní financování budoucích investic“ a dá „manévrovací prostor“ při krizi. Jenže klíčové investice (nové Dukovany) už mají schválený model podpory: 40letý kontrakt, státní úvěr a mechanismy proti „nepředvídaným událostem“. To je přesně nástroj, který snižuje riziko bez nutnosti vytlouct minoritní akcionáře. Tedy žádná bariéra ve veřejném vlastnictví navíc.
Argument, že „v krizi budeme mít větší manévrovací prostor“, je líbivý. Ale opět: francouzský příklad ukazuje, co s „manévry“ vlády bývá – politicky určované ceny, kvóty na povinné levné dodávky a následné miliardové díry nebo dluh. V Česku by totéž naráželo i na pravidla jednotného trhu a státní podpory. Výsledkem by nebyla levná elektřina „pro všechny“, ale skrytá daň přes rozvahu ČEZu – s menší transparentností než rozpočtová kapitola MF.
Realita trhu: disciplína akcií je výhoda, ne problém
A ještě jeden fakt, který Havlíček opomíjí: disciplínu kapitálového trhu. To, že ČEZ je na burze, donutilo firmu soutěžit, zlepšit reporting a – když šlo o miliardové kontrakty – přinést konkurenci. V jaderném tendru zvítězila korejská KHNP, i když francouzská EDF silně lobbovala. Následovalo právní napadání i evropský dohled nad dotacemi. Tohle je přesně ten „tlak proti kamarádíčkování“, který burzovně obchodovaná firma snese lépe než plně ministerská „divize“.
Co by dělal volný trh? Levnější elektřinu bez znárodňování
Chcete nižší a předvídatelnější ceny pro firmy? Nabízí se čtyři levnější kroky než koupit 30 % ČEZu za stovky miliard:
- Dlouhodobé smlouvy mezi výrobcem a odběrateli elektřiny a kapacitní aukce: průmysl si zafixuje cenu, stát soutěží kontrakty transparentně – žádné „ruční“ tarify přes státní podnik.
- Rychlejší povolování nových zdrojů a posílení sítě: víc nabídky, nižší riziková přirážka.
- Chytrá tarifní reforma a přenastavení poplatků: méně křížových dotací, víc motivací k úsporám a flexibilitě.
- Udržet ČEZ veřejně obchodovaný a 70% většinově státní: stát inkasuje většinu dividend, ale firmy i spotřebitelé těží z tržní disciplíny a lepšího řízení rizik.
Chcete analogii? Pokud chcete jezdit levněji, nekupujete celý ropný koncern, jen si pořídíte auto, které méně žere. Havlíčkův plán je opak – koupit celý koncern na páku a doufat, že benzín zázračně zlevní.
Závěr? „Čistý řez“ je slogan, nikoliv strategie. Francie zaplatila tučný účet a EDF dál řeší dluh, politické zásahy a mega-investice. V Česku by totéž stálo stovky miliard, přineslo roky právních sporů a oslabilo investiční disciplínu. Pokud má být cílem levnější a stabilnější elektřina, cesta vede přes smlouvy, soutěž a právo – ne přes znárodnění a „manévrovací prostor“ politiků.
