Článek
Vánoce jsou zvláštní období: lidé se usmívají na příbuzné, které celý rok míjeli na rodinných oslavách obloukem, a televize vytahuje staré hity, u nichž dopředu víte pointu, ale stejně se díváte. Do téhle kategorie letos znovu patřilo i vánoční poselství Miloše Zemana – s důležitým dovětkem, že tentokrát k nám nemluvil prezident, nýbrž „občan Zeman“. A jak to u vánočních tradic bývá: kostým se může změnit, scénář zůstává.
Základní dějová linka byla zřejmá: minulá Fialova vláda byla podle něj amatérská, lidé prý volili změnu kvůli drahé elektřině, dostupnosti bydlení, deficitům a dokonce i kvůli tomu, čemu říká „foltýnovská cenzura“. A nový kabinet Andreje Babiše dostal do vínku jednoduché přání: buďte profesionální.
Pointa je v tom, že „občan Zeman“ už nemá ústavní funkci, ale pořád mluví ústavním tónem. Připomíná to bývalého šéfa, který po roce dorazí na firemní večírek „jen jako host“ - a nad jednohubkami začne vysvětlovat, kdo je v práci neschopný a kdo by si zasloužil povýšení.
Amatérismus jako univerzální koření
Slovo „amatérismus“ v jeho podání funguje jako grilovací koření: hodí se na všechno, voní to silně a na talíři už se pak moc neptáte, co je vlastně uvnitř. Zeman ho použil při hodnocení ministrů, kteří podle něj řídili resorty bez odpovídajícího vzdělání či praxe - a jako názorné příklady zmínil zemědělství a finance.
Jenže tady se objevuje drobný rozpor. Zeman kritizuje vládu za nedostatek odbornosti, jako by politiku šlo hodnotit podle počtu diplomů na stěně. Výsledek pak může vypadat reprezentativně, ale fungovat průměrně. Všichni známe příklady lidí bez papíru, kteří zvládnou práci lépe než ti s tituly, a naopak. Heslo „kdo tomu nerozumí, nemá to dělat“ zní sice srozumitelně a lidově, jenže v politice je to gumová věta. Dá se natáhnout podle potřeby a použít proti komukoli - stačí rozhodnout, koho chceme označit za amatéra.
Exprezident, který byl roky mistrem politického přežití, nám nabídl morální bajku o kompetenci, jako by šlo o školní výpis známek. Je to sympaticky srozumitelné - a zároveň podezřele pohodlné, protože takové hodnocení nevyžaduje žádnou hlubší odpovědnost ani sebereflexi.
Ústava jako vánoční přáníčko
Nejzajímavější část poselství není nadávání na minulost, ale ústavní výklad, který Zeman vytáhl při tématu jmenování ministrů. Připomněl, že prezident jmenuje členy vlády „na návrh“ premiéra, a zdůraznil, že „návrh můžete přijmout, nebo odmítnout“.
Současně se opřel do Petra Pavla: prý by ho nikdy nenapadlo mluvit vládě do programového prohlášení. A aby toho nebylo málo, Pavlovi zároveň zatleskal za zdrženlivost u jmenování Filipa Turka.
Podle Zemana by Pavel neměl mluvit do programu vlády, ale do personálií. Jinými slovy: ne do textu, ale do lidí, kteří ho mají naplňovat. Je to logika typu: „Do receptu vám sahat nebudu, ale kuchaře vám klidně vyhodím.“
Zeman si navíc neodpustil drobný úšklebek nad tím, že ho část veřejnosti kdysi za odmítání ministrů ostře kritizovala, zatímco dnes u Petra Pavla podobné výhrady vítá. Právě tady je jeho projev nejsilnější - ne proto, že by spor vyřešil, ale protože ho nastavil jako zrcadlo, do kterého se nerado dívá.
Zeman se vrátil „ze záhrobí“. My jsme jeho médium
Miloš Zeman se znovu krátce vrátil z politického záhrobí. Nevrátil se ale sám. Vracíme ho my, protože o Vánocích chceme slyšet verdikt nad stavem země - ideálně od někoho, kdo „se nebojí pojmenovat pravdu pravými jmény“. Televize ho odvysílá, média rozpitvají, sociální sítě roznesou. A najednou je zpátky. Jako krabice s ozdobami, které jsme si slíbili už nikdy neotevírat, ale stejně je každý rok vytáhneme.
Když na konci mluvil o zdraví jako o největší hodnotě a děkoval za přání po operacích, mimochodem tím připomněl, proč jeho projevy stále fungují. Tvrdý soud vždy zabalí do lidské tečky, která otupí i ten nejostřejší šleh.
Bývalý prezident se nevrací proto, že by musel. Vrací se, protože mu to pokaždé umožníme. A dokud ho budeme znovu a znovu poslouchat, komentovat a sdílet, nebude duch Vánoc klepat na dveře - bude mít klíče.
