Žijeme 150 let ve lži? Naše tělesná teplota neustále klesá

Představte si naprosto běžnou situaci. Cítíte se pod psa, bolí vás hlava, a tak sáhnete do domácí lékárničky pro teploměr. O pár vteřin později se na digitálním displeji rozsvítí hodnota 36,6 °C. Zklamaně ho odložíte s pocitem, že jste vlastně naprosto zdraví a to zlaté pravidlo „třiceti sedmi stupňů“ se u vás zkrátka nepotvrdilo.

Nejste sami. Stejný zmatek zažívají miliony lidí po celém světě. Všichni jsme totiž vyrostli s neotřesitelným přesvědčením, že ideální provozní teplota lidského stroje je přesně 37 °C. Toto číslo je vyryto do lékařských učebnic, naprogramováno v našich myslích a vyznačeno červenou ryskou na starých rtuťových teploměrech našich babiček.

Co když vám ale řeknu, že celá tato zavedená pravda je už desítky let iluzí? Lékaři a výzkumníci si totiž začali všímat znepokojivé anomálie. Když moderní medicína zprůměruje teploty dnešních zdravých lidí, magické třicetsedmičky se prostě nedopočítá - lidstvo zřejmě chladne.

Abychom pochopili, jak jsme se ocitli v této teplotní detektivce, musíme se vrátit v čase do poloviny 19. století. Píše se rok 1851 a německý lékař Carl Reinhold August Wunderlichzahajuje jeden z nejambicióznějších sběrů dat v historii tehdejší medicíny. V nemocnici v Lipsku začíná systematicky měřit teplotu tisícům pacientů.

Jeho metody by nám dnes připadaly přinejmenším úsměvné. Wunderlich používal teploměr dlouhý téměř třicet centimetrů, který si pacienti museli svírat v podpaží dlouhých dvacet minut. Přesto za léta své praxe dokázal shromáždit přes milion měření od zhruba 25 000 pacientů. Výsledek svého životního díla zpečetil v roce 1868, kdy stanovil průměrnou teplotu zdravého člověka na 37 °C.

Až do konce dvacátého století se nikdo neodvážil Wunderlichova data zpochybnit. První vážná trhlina v tomto příběhu se objevila až v roce 1992 na půdě University of Maryland. Tým výzkumníků pod vedením doktora Philipa Mackowiaka podrobil testování 148 zdravých jedinců s využitím vysoce přesných digitálních teploměrů. Výsledek? Jejich průměrná tělesná teplota činila pouze 36,8 °C (98,2 °F). Magických 37 °C nenaměřili téměř u nikoho.

Odborná veřejnost tehdy reagovala s pochopitelnou skepsí. Většina vědců mávla nad studií rukou se slovy, že vzorek 148 lidí je příliš malý. Ostatní argumentovali tím, že Wunderlichovy viktoriánské nástroje byly prostě nepřesné, nebo že se průměr zkreslil kvůli odlišným metodám měření v podpaží versus v ústech.

Podezření ale nepřestávalo hlodat. S nástupem digitalizace zdravotnictví a takzvaných „big data“ dostali vědci do rukou nástroj, o kterém se Wunderlichovi ani nesnilo. V roce 2017 zveřejnili britští vědci studii v prestižním žurnálu BMJ, která analyzovala více než čtvrt milionu teplotních měření od bezmála 35 000 britských pacientů.

Čísla hovořila naprosto jasně. Průměrná orální (v ústech měřená) teplota dospělého člověka byla 36,6 °C (97,9 °F). Bylo to už podruhé, co moderní věda narazila na neprůstřelný důkaz, že jsme chladnější. Už se to nedalo svést na malý vzorek lidí ani na kalibraci teploměrů. Záhada se prohlubovala. Pokud Wunderlich neměřil špatně, existovala jen jedna další, o poznání fantastičtější možnost: Lidské tělo se v průběhu generací fyzicky změnilo.

Rozlousknout tuto záhadu se rozhodla doktorka Julie Parsonnet a její tým ze Stanfordovy univerzity v přelomové studii z roku 2020 publikované v magazínu eLife. Jejich přístup byl geniální. Místo toho, aby se hádali o přesnosti starých teploměrů, rozhodli se podívat na trend napříč propastí času.

Shromáždili neuvěřitelných 677 423 teplotních záznamů ze tří zcela odlišných historických ér:

Když data vložili do počítačových modelů, zatajil se jim dech. Teplota klesala naprosto konstantně s každou uplynulou dekádou. Muži narození na počátku 21. století mají v průměru o 0,59 °C nižší teplotu než muži narození počátkem 19. století. U žen byl zaznamenán podobný pokles o 0,32 °C od 90. let 19. století.

Vědci konečně měli svůj důkaz. Nebyla to chyba v matrixu. Naše těla prokazatelně přicházejí o teplo. Ale proč? Ztrácíme snad nějakou zásadní životní energii? Měníme se v chladnokrevné plazy?

Vysvětlení se ukrývá v samotném základu naší imunity a způsobu, jakým dnes žijeme.

Abychom pochopili mechanismus našeho chladnutí, musíme si uvědomit, jak vypadal život v 19. století. Průměrný člověk v době Wunderlicha byl chodící encyklopedií neléčených infekcí. Neexistovala antibiotika, hygiena byla na tristní úrovni a čistá pitná voda byla ve městech spíše luxusem. Lidé trpěli neléčenou syfilidou, tuberkulózou, chronickými záněty zubů nebo parazity z kontaminovaného jídla.

Představte si lidské tělo z 19. století jako starší smartphone, na kterém neustále běží na pozadí deset náročných aplikací. Telefon se nepřirozeně zahřívá, baterie mizí a procesor jede na maximum, i když se zdánlivě nic neděje. Stejně tak fungoval imunitní systém našich předků. Byl v neustálém, tichém boji s patogeny.

Tento nepřetržitý zánět produkoval takzvané cytokiny – proteiny, které zvyšují naši metabolickou frekvenci, a tím i naši tělesnou teplotu. Naši praprarodiče byli doslova „rozehřátí“ neustálým vnitřním zánětem.

Díky moderní medicíně, očkování, antibiotikům a zubní péči jsme tyto „aplikace na pozadí“ úspěšně vypnuli. Náš imunitní systém už nemusí být v permanentní bojové pohotovosti. Náš bazální metabolický výdej – množství energie nutné k udržení základních životních funkcí v klidu - zkrátka klesl. Vyrábíme méně vnitřního tepla, protože náš vnitřní motor může konečně běžet na volnoběh.

Druhý dílek skládačky je mnohem prozaičtější, ale o to zajímavější. Týká se prostředí, ve kterém žijeme. Ještě před sto lety bylo udržení tepla v zimě nebo chladu v létě pro lidský organismus obrovskou fyzickou zátěží. Domy byly špatně izolované, topilo se jen v jedné místnosti a v létě neexistovala záchrana před spalujícím žárem.

Dnes trávíme drtivou většinu našich životů v takzvaných termoneutrálních zónách. Naše kanceláře, domovy i automobily jsou vybaveny ústředním topením a klimatizací. Naše tělo tak nemusí spalovat obrovské množství energie (a tím vytvářet vedlejší produkt – teplo) jen proto, aby se udrželo v provozuschopném stavu. Přenesli jsme úkol udržování teploty z našich buněk na naše chytré termostaty.

Příběh o tom, jak lidstvo postupně zchladlo, je jedním z nejkrásnějších důkazů o tom, jak obrovský vliv má prostředí na naši vlastní biologii. Nejsme odděleni od světa, který jsme si vytvořili - ten svět naopak formuje to, jak fungujeme na buněčné úrovni.

Pokud tedy dnes sáhneme po teploměru a vidíme hodnotu 36,6 °C, neměli bychom si připadat divně nebo nemocně. Číslo 37 °C by se mělo spíše přesunout do učebnic dějepisu jako památka na éru, kdy lidstvo svádělo každodenní skrytý boj s neviditelnými nepřáteli. Vašich 36,6 °C je naopak oslavou moderní vědy, čisté vody a bezpečnějšího světa. Je to důkaz, že váš vnitřní motor běží naprosto hladce, čistě a bez přehřívání.

P.S.

Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště uvidíte na teploměru 36,6 °C, nebudete se cítit „podchlazeně“, ale naopak si s vděčností uvědomíte, že je to důkaz, jak moc se náš svět díky moderní medicíně a čistému prostředí změnil k lepšímu. Pokud vám tento vhled do světa naší klesající tělesné teploty a konce mýtů o „magických třiceti sedmi stupních“ pomohl uvidět pokrok v každodennosti, budu moc rád za vaši podporu. Symbolický příspěvek v ceně jedné kávy mi pomůže dál sledovat tyto fascinující fyziologické studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí klid a úžas nad tím, jak se naše těla adaptují na moderní život.