„Vy jste nejlepší penzijní reforma.“ Michlova věta bolí. Na stát se v důchodu spoléhat nestačí

Pípne výplata. O půl minuty později odejde z účtu dva tisíce korun na investiční účet. Žádné přemýšlení, zda jsou akcie právě drahé, žádné čekání na správnou vládu. Jen trvalý příkaz, který se zopakuje každý měsíc.

Pak na vás na síti X vyskočí věta guvernéra České národní banky Aleše Michla: „Vy jste nejlepší penzijní reforma.“ Je krátká, dobře se pamatuje a přesně proto dráždí.

Jedna část publika v ní slyší rozumnou výzvu k vlastní odpovědnosti. Druhá namítá, že lidé přece celý život platí sociální pojištění a stát se z odpovědnosti za důchody nemůže prostě vyvléknout.

Oba tábory mají kus pravdy. A oba mohou udělat chybu, pokud z jedné věty udělají celý důchodový program.

Michl podobný pohled nevytáhl z klobouku kvůli jednomu příspěvku. V květnovém rozhovoru zveřejněném Českou národní bankou popsal, že pravidelně investuje prostřednictvím dlouhodobého investičního produktu (DIP) a používá fond sledující index S&P 500. Současně řekl, že státní důchody podle něj budou existovat i dál, jen se může více odpovědnosti přesouvat na jednotlivce.

To je podstatně střízlivější sdělení než představa „stát se o vás nepostará, kupte si akcie“. Politická reforma a osobní příprava na stáří totiž řeší dvě různé otázky. První určuje, jak bude fungovat společný systém. Druhá rozhoduje, jak velkou část budoucí životní úrovně budete mít pod vlastní kontrolou.

A právě v tom je Michlova věta silná. Zákon o důchodech sami nepřepíšete. Můžete ale rozhodnout, zda po každé výplatě utratíte všechno, nebo část peněz pošlete svému budoucímu já.

Nejčastější námitka proti podobným sloganům zní logicky: „Proč bych si měl na důchod spořit sám, když už platím sociální pojištění?“ Jenže český systém nefunguje jako účet, na kterém se třicet nebo čtyřicet let hromadí vaše vlastní odvody.

Ministerstvo práce a sociálních věcí popisuje důchodové pojištění jako povinný, státem organizovaný a průběžně financovaný systém. Z něj se neplatí pouze starobní penze, ale také invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí důchody.

Představte si spíš velký společný bazén než prasátko se jmenovkou. Vy do něj během produktivního života přiléváte vodu a z téhož bazénu se současně čerpá pro dnešní příjemce. Až zestárnete vy, budou systém financovat hlavně lidé, kteří budou v té době pracovat.

Proto není fér tvrdit, že vlastní investování může sociální pojištění jednoduše nahradit. Soukromé portfolio vám nezajistí solidární ochranu při invaliditě ani nepřevezme odpovědnost za lidi, kteří si kvůli nízkému příjmu, péči o blízké nebo jiné životní situaci velké úspory vytvořit nedokázali.

Stejně pošetilé by ale bylo předstírat, že průběžný systém nemá žádný demografický problém. Projekce Českého statistického úřadu počítá s dalším stárnutím populace - nejsilnější přírůstky seniorů očekává kolem roku 2040, kdy budou do vyššího věku vstupovat početné ročníky ze 70. let.

Vraťme se k onomu trvalému příkazu na začátku. Kdybyste odkládali 2 000 korun měsíčně po dobu 40 let, bez jakéhokoli zhodnocení vložíte 960 000 korun.

Teď čistě modelově předpokládejme průměrné zhodnocení 5 procent ročně a měsíční připisování výnosu. Po čtyřiceti letech by výsledná částka vyšla přibližně na 3 miliony korun. Je to však nominální číslo před poplatky, daněmi a bez započtení inflace. 5 procent není předpověď ani slib, jen parametr jednoduchého příkladu.

Ta matematika je užitečná hlavně kvůli jedné věci: ukazuje cenu času. Člověk, který čeká do padesáti a pak se snaží všechno dohnat vysokými vklady, pracuje s mnohem kratší dráhou než někdo, kdo začal malou částkou ve třiceti.

Česká národní banka ve svém Desateru pro investory doporučuje držet před investováním finanční rezervu, počítat s dlouhým horizontem, rozkládat riziko a investovat pravidelně. Pravidelné menší nákupy podle ní snižují riziko špatného načasování a pomáhají s disciplínou.

To neznamená, že každý musí koupit první burzovně obchodovaný fond (ETF), který mu nabídne reklama v telefonu. Široce rozložené portfolio dává pro dlouhý horizont jiný smysl než sázka na jednu technologickou firmu, jeden sektor nebo kryptoměnu, která zrovna vyplňuje titulní stránky.

Ani široce rozložené akciové portfolio ovšem nejede po eskalátoru jen vzhůru. Může výrazně klesnout právě ve chvíli, kdy peníze potřebujete. Proto je rozdíl mezi částkou na opravu auta příští měsíc a penězi, na které nechcete sáhnout třicet let.

S blížícím se cílem se mění i to, jaké kolísání si můžete dovolit snášet. Dlouhý horizont není kouzelný štít, jen vám dává více času, aby se trh z nepříznivých období vzpamatoval.

Je tu ještě jedna nepohodlná věc: vlastní odpovědnost neznamená stejnou startovní čáru. Pro domácnost, které po zaplacení bydlení a běžných výdajů zůstává několik desítek tisíc korun, jsou dva tisíce měsíčně technický detail. Pro samoživitele nebo člověka s nízkou mzdou mohou být stejné dva tisíce rozdílem mezi zaplacenou energií a dluhem.

Proto se z věty o osobní odpovědnosti nesmí stát laciné moralizování. Pointa není, že každý musí investovat stejnou částku. Pointa je, že kdo prostor má, může část budoucího příjmu budovat sám a nespoléhat pouze na budoucí zákony. A kdo takový prostor nemá, ten naopak ukazuje, proč má solidární státní systém dál smysl.

První krok nezačíná investicí, ale rezervou. Jestli vás rozbitá pračka nebo dva měsíce bez příjmu donutí prodávat investice právě během propadu trhu, dlouhý horizont se rázem smrskne na velmi krátký.

Pak dává smysl nastavit částku, kterou zvládnete posílat pravidelně bez hrdinství. Klidně menší. Jakmile příjem vzroste, můžete zvýšit i měsíční vklad. Výhodou automatiky je, že nemusíte každý měsíc znovu vyhrávat souboj sami se sebou mezi budoucím důchodem a novým telefonem.

Stejnou pozornost si zaslouží poplatky. ČNB upozorňuje na náklady spojené s investováním, protože vstupní, průběžné, transakční či předplacené poplatky mohou výsledek dlouhodobého investování citelně zhoršit. U některých „investičních“ produktů mohou předplacené poplatky spolknout velkou část prvních plateb ještě předtím, než se peníze skutečně začnou investovat.

Michlův slogan tedy není penzijní reforma v právním ani ekonomickém smyslu. Neřeší věk odchodu do důchodu, zásluhovost, valorizace ani to, jak společnost ochrání lidi, kteří si vlastní portfolio vybudovat nemohou. Tyto věci bez politiky nezmizí.

Jako osobní pravidlo však funguje překvapivě dobře. Státní penze může být jedním zdrojem příjmu ve stáří. Vlastní úspory a investice jsou druhým zdrojem, který má jiného vlastníka, jiná pravidla a hlavně jinou míru vaší kontroly.

Možná právě proto těch pět slov tolik rezonuje. Politické sliby se mění po volbách a důchodové parametry se přepisují zákony. Trvalý příkaz na investiční účet je mnohem méně vzrušující. Jenže po třiceti či čtyřiceti letech může být právě tahle nudná rutina rozdílem mezi tím, zda budete státní důchod považovat za celý svůj měsíční rozpočet, nebo jen za jeho základ.

P.S.

Díky, že jste dočetli až sem! Až vám příště po výplatě vyskočí další hádka o důchodech, zkuste si místo nekonečného scrollování vzpomenout na obyčejný trvalý příkaz. Na tomhle tématu mě baví rozdíl mezi velkými politickými slovy a malými rozhodnutími, která se po třiceti letech sečtou. Jestli vás článek posunul a pomohl vám oddělit sociální pojištění od vlastního investičního majetku, budu rád za podporu. Pomůže mi psát další články, které převádějí ekonomické debaty do konkrétních čísel a použitelných rozhodnutí. Díky tomu můžu věnovat čas ověřování zdrojů, počítání příkladů a hledání míst, kde jednoduchý slogan přestává stačit. I malý příspěvek pomůže.