Článek
Představte si, že otevřete rodinné album a mezi fotkami najdete stránku, která tam nikdy neměla být: tváře jsou lidské, krajina povědomá, ale „příjmení“ nesedí k nikomu, koho znáte.
Přesně tak působí nové genetické výsledky z jihozápadní Libye: dvě ženy pohřbené před zhruba 7 000 lety v místě zvaném Takarkori patřily k lidské linii, kterou jsme dosud neviděli – a která se po dlouhou dobu držela stranou od okolního světa.
Když Sahara nebyla poušť: kulisy „zeleného“ světa
Dnes si Saharu spojujeme s pískem a vyprahlostí. Jenže paleoklimatická data ukazují, že severní Afrika měla po dlouhé období i „zelenou verzi“: více vegetace, méně prachu, savany a voda tam, kde je dnes sucho. Dokument amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) popisuje, že „zelený“ stav převažoval ve velké části severní Afriky v období přibližně před 14 500 a 5 000 lety. Až zhruba od doby před 5 000 lety převládl „pouštní“ stav.
Do takové krajiny si zkuste zasadit lidský život: místo nekonečných dun spíš pásy trávy, křoviny, sezónní mokřady, zvěř, rybolov a později stáda.
Takarkori je skalní převis v pohoří Tadrart Akakus, kde archeologové nacházejí vrstvy osídlení i pohřby napříč tisíciletími. A právě tam byly nalezeny přirozeně mumifikované ostatky, které uchovaly i genetický materiál.
Dvě ženy z Takarkori a DNA, která se „nechová podle očekávání“
Studie vyšla v časopise Nature. Vědci získali celogenomová data (tedy čtení velké části dědičné informace) ze dvou žen, datovaných přibližně do doby před 7 000 lety. Klíčové zjištění je jednoduché: většina jejich původu pochází z dosud neznámé severoafrické genetické linie. Ta se oddělila od subsaharských linií zhruba ve stejné době, kdy se předkové dnešních lidí mimo Afriku vydali z Afriky. A pak zůstala po dlouhou dobu relativně izolovaná.
Ještě zajímavější je, komu jsou tyto ženy geneticky nejblíže. Studie uvádí, že mají úzkou příbuznost s populací, která byla dříve identifikována u lovců-sběračů z jeskyně Taforalt v dnešním Maroku (nálezy staré asi 15 000 let). Zároveň jsou takarkorské ženy i tito maročtí lovci-sběrači zhruba stejně vzdálení subsaharským liniím. Vědci to vykládají jako známku omezeného mísení mezi populacemi severně a jižně od Sahary, a to i v době, kdy byla krajina vlhčí a lépe prostupná.
A pak tu je velmi zajímavý detail: neandertálská příměs. Takarkorské ženy mají v DNA mnohem méně neandertálské příměsi než levantské (oblast Levanty; východní Středomoří) neolitické populace, ale víc než tehdejší subsaharské genomy. V praxi to sedí na představu, že kontakt s neandertálci probíhal hlavně mimo Afriku, a do severní Afriky se dostával jen slabě – a nerovnoměrně.
Největší překvapení: zvířata přišla, lidé „s nimi“ ne
Teď přichází část, která může překvapit i laika. Archeologie ukazuje, že lidé v Takarkori byli pastevci a chovali domestikovaná zvířata. Genetická data z těchto dvou žen ale neodhalují výrazný příliv genů ze Středního východu ani z Evropy v době, kdy se pastevectví šířilo. Studie proto dochází k závěru, že pastevectví se do centrální Sahary nejspíš šířilo hlavně kulturním přenosem. Jinými slovy: postupy a zvířata se šířily rychleji než lidé samotní.
Tohle je pohled, který může překvapit. Pod „velkou změnou“ si představujeme stěhování národů. Jenže kultura se někdy šíří spíš jako aplikace v telefonu. Nemusíte měnit celý přístroj, abyste si osvojili nový způsob fungování. Stačí setkání na sezónních cestách, při směně, na svatbě - nebo příchod zvířat spolu se znalostí, jak se o ně starat.
Pro čtenáře z toho plyne jednoduché, ale silné ponaučení: dějiny nejsou jen o tom, kdo kam přišel, ale i o tom, co si lidé navzájem předali. A pro dnešek je to až nepříjemně aktuální. Nápady se dnes šíří rychleji než lidé - a Takarkori připomíná, že to tak někdy fungovalo i bez internetu.
Na závěr otázka, která stojí za zamyšlení: když dokážeme z tisíce let starých kostí vyčíst skrytou kapitolu lidské minulosti, kolik dalších zapomenutých větví ještě čeká tam, kde bychom dnes čekali už jen prach a ticho?
