Článek
Kráčíte po ulici v cizím městě, kde jste prokazatelně nikdy předtím nebyli. Sluneční paprsky se lámou o výlohu staré pekárny, z dálky se ozve smích a do nosu vás uhodí vůně čerstvé kávy. Vtom vás to v jediném nečekaném zlomku vteřiny tvrdě zasáhne. Ten naprosto paralyzující, mrazivý a zároveň fascinující pocit: Tohle už jsem přece někdy zažil.
Znáte to? Téměř sedmdesát procent z nás se s tímto zvláštním fenoménem, jejž Francouzi koncem 19. století elegantně pojmenovali déjà vu (již viděno), někdy v životě setkalo.
Šlo o jednu z nejdéle trvajících záhad lidské mysli. Kde se tento pocit vlastně bere? Jde o záblesk z minulého života? Dokážeme snad nevědomky předvídat budoucnost? Nebo je to, jak s oblibou říkají fanoušci sci-fi, proslulá „chyba v Matrixu“? Vědci, psychiatři i neurologové si nad tímto úkazem lámali hlavu celé dekády.
Co se ve vašem mozku v danou chvíli doopravdy odehrává, však nemá s nadpřirozenou magií nic společného. Jde o něco mnohem rafinovanějšího.
Zkrat na hlavní trase: Když mozek ztratí pojem o čase
Lidský mozek představuje nejdokonalejší známý superpočítač ve vesmíru, avšak i on má své limity. Vědci dlouho netušili, jak k fenoménu déjà vu vůbec přistoupit. Objevuje se totiž naprosto nečekaně, trvá jen pár vteřin a v laboratorních podmínkách se ho nedařilo spolehlivě a opakovaně vyvolat.
Po léta tak vědecké komunitě vládla vcelku banální hypotéza: takzvané zpoždění optického signálu. Zjednodušeně řečeno se předpokládalo, že jedno oko pošle informaci do mozku o milisekundu rychleji než druhé. Mozek pak onen druhý, zpožděný signál vyhodnotí nikoliv jako současnost, ale už jako vzpomínku. Znělo to sice logicky, mělo to však jeden obrovský háček. Jak totiž ukázaly pozdější studie a pozorování, déjà vu naprosto běžně zažívají i nevidomí lidé. Tím celá oční teorie definitivně padla.
Záhada se tím ještě prohloubila. Výzkumníci museli opustit smyslové dráhy a vydat se mnohem hlouběji. Až do samotného centra naší identity – do hipokampu, složité struktury ukryté hluboko v mozku, jež je zodpovědná za naši celoživotní paměť.
Architektura iluze: Teorie duálního zpracování
Zkuste si paměť představit jako obří, dokonale organizovanou firemní kartotéku. Když prožíváte něco nového, vaše smysly posílají informace do oddělení s názvem „Krátkodobá paměť“. Tam si pomyslní úředníci záznam prohlédnou, ověří a teprve poté jej pošlou potrubní poštou do hlavního archivu se štítkem „Dlouhodobá paměť“. Tento sofistikovaný proces zlomek vteřiny trvá.
Jenže co se stane, když se tento dokonalý systém na jedinou tisícinu vteřiny zadrhne? Zde přichází na scénu takzvaná teorie duálního zpracování (v odborných kruzích známá jako Dual Processing Theory).
Tato teorie předpokládá, že mozek občas neúmyslně přeskočí onen prostřední krok. Když se díváte na neznámou pekárnu a slyšíte smích z ulice, informace se vinou nečekaného nervového zkratu nezapíše do vašeho vědomí jako „právě probíhající zážitek“. Propadne se rovnou, napřímo a bez jakékoliv kontroly do „dlouhodobého archivu“.
- Současnost se stává minulostí: Mozek nahlédne do archivu a najde tam čerstvý záznam o tom, co právě teď vidíte a prožíváte.
- Zrození paradoxu: Mozek vám okamžitě ohlásí: „Pozor, tenhle záznam už tu máme uložený v sekci dávných vzpomínek!“ Přitom ho tam omylem uložil teprve před zlomkem sekundy.
Je to podobné, jako byste psali e-mail a váš počítač jej automaticky přesunul do odeslané pošty ještě dřív, než vůbec stihnete dopsat poslední větu. Jste zmatení. Máte naprosto reálný pocit, že vzpomínáte na dávnou minulost, přitom však pouze „čtete“ špatně zařazenou přítomnost.
Nečekaná pointa: Kontrolní centrum bije na poplach
Samo o sobě by to bylo skvělé a logické vysvětlení. Pečlivým badatelům to ale nestačilo a rozhodli se podívat lidem pod pokličku přímo v momentě, kdy tuto falešnou vzpomínku fyzicky prožívají.
Britský neurolog Akira O'Connor z University of St Andrews provedl se svým týmem sérii fascinujících experimentů s využitím fMRI (funkční magnetické rezonance). Podařilo se jim u dobrovolníků déjà vu uměle vyvolat a v reálném čase sledovat, jaké části mozku se pod skenerem aktivují.
Výsledek vědce nesmírně překvapil. Očekávali totiž, že uvidí masivní aktivitu v hipokampu – tedy v onom paměťovém centru, které udělalo chybu a vytvořilo falešnou vzpomínku. Jenže hipokampus prakticky spal. Místo něj se intenzivně rozsvítily čelní laloky (frontální kortex). Jde o část mozku, jež má na starosti logické uvažování, racionální rozhodování a především řešení konfliktů.
V tom spočívá celá úchvatná pointa tohoto neurologického divadla. Čelní laloky v mozku totiž neslouží jako paměť, nýbrž jako přísný auditor a strážce faktů.
- Auditor si všimne hlášení z oddělení paměti: „Tohle město důvěrně známe, to už jsme zažili!“
- Vzápětí však zkontroluje tvrdá data z racionální reality a zjistí: „Nesmysl, v tomto městě jsme poprvé, nikdy předtím jsme tu nebyli.“
- Zážitek déjà vu tak není samotnou chybou paměti. Je to jasné uvědomění si této chyby.
Jde o specifický pocit, kdy váš vnitřní kontrolor bije na poplach. Snaží se vyřešit zdánlivě neřešitelný konflikt mezi tím, co mu servíruje zmatená složka paměti, a tím, co bezpečně zná jako logickou realitu.
Znak dokonale zdravé mysli
Až na vás tedy příště na ulici padne ta zvláštní, mystická tíha a vy si budete stoprocentně jistí, že přesně tento rozhovor v tomto odpoledním světle už kdysi proběhl, nemusíte propadat panice. Nepropojili jste se s minulým životem a rozhodně nevidíte do budoucnosti.
Ve skutečnosti se můžete jen spokojeně usmát. Váš mozek totiž právě provedl bleskovou inventuru, objevil špatně zařazený soubor a okamžitě vás na něj upozornil. Jde o ultimátní důkaz, že váš frontální kortex funguje naprosto bezchybně a vaše schopnost odlišit skutečnou realitu od paměťové iluze je v té nejlepší možné kondici.
A to je, ruku na srdce, ta vůbec nejlepší zpráva, jakou vám tato drobná „chyba v Matrixu“ může přinést.
P.S.
Díky, že jste se mnou nahlédli pod pokličku toho, co se děje v našem mozku během těch pár vteřin déjà vu. Pokud vám dnešní text pomohl pochopit, že tyhle „chyby v Matrixu“ jsou vlastně znakem vaší bystré mysli, budu moc vděčný za drobnou podporu v ceně jedné kávy. Pomůže mi to dál pro vás rozkrývat záhady, které nosíme v hlavě. Děkuju vám!
