Článek
Byl srpen roku 2016. Na sibiřském poloostrově Jamal, místě, které obvykle i uprostřed léta připomíná spíše chladnou a nehostinnou pustinu, panovala neobvyklá vedra. Teploty šplhaly k nesnesitelným 35 °C. Místní pastevci zničehonic začali hlásit podivné úhyny ve svých stádech. Během několika málo dní padlo přes dva tisíce sobů.
Zpočátku to vypadalo jako logický následek extrémního vyčerpání z tepla, na které severská zvířata nejsou zvyklá. Tady se to ale začíná komplikovat.
Brzy začali kolabovat i lidé. Do vzdálených nemocnic převážely vrtulníky pacienty s vysokými horečkami a podivnými kožními lézemi. Jedno dvanáctileté dítě nákaze podlehlo. Lékaři zpočátku nevěděli, s čím mají tu čest. Zkoumali vzorky krve, testovali zdroje pitné vody, hledali stopy chemické otravy.
Pravda, která zněla spíše jako scénář béčkového hororu, vyšla najevo až z laboratorních testů. Nemoc, která na Jamalu zabíjela lidi i zvířata, tam naposledy řádila před více než sedmdesáti lety.
Rozbitý mrazák o velikosti kontinentu
Pachatelem byl Bacillus anthracis. Sněť slezinná, neboli antrax. Kde se ale vzala v tak odlehlé oblasti po tolika dekádách naprostého klidu? Odpověď ležela doslova pod nohama obyvatel.
Představte si permafrost, tedy trvale zmrzlou půdu pokrývající obrovské části Arktidy, jako gigantický pultový mrazák. Dokud je zapojený v zásuvce a běží na plný výkon, organický materiál uvnitř zůstává dokonale zakonzervovaný. Můžete tam mít uložený kousek masa stovky let a nic zásadního se s ním nestane.
Problém je v tom, že někdo tenhle mrazák právě začal pomalu odpojovat ze sítě.
Extrémní vlna veder na Sibiři tehdy způsobila neobvykle hluboké tání půdy. Pevný led povolil a na povrch se dostala dávno zapomenutá zdechlina soba, který na antrax uhynul někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století. Jak potvrdila detailní studie analyzující tuto arktickou epidemii, spory antraxu jsou extrémně odolné vůči vnějším vlivům. V ledové temnotě po celou dobu jen tiše spaly. Jakmile na ně zasvítilo slunce a obklopila je teplejší voda, probudily se k životu a infikovaly okolní pastviny.
Nejsou to jen zvířata z minulého století
Antraxový sob z Jamalu je jen příslovečná špička ledovce. Pod povrchem zamrzlé tundry se skrývá mnohem starší a pestřejší společnost.
Francouzským vědcům se v laboratorních podmínkách podařilo probudit viry vytažené ze sibiřského ledu, které tam odpočívaly více než 30 000 let.
Ačkoli tyto konkrétní oživené kmeny napadají pouze jednobuněčné améby a pro člověka nepředstavují žádnou hrozbu, dokazují jednu naprosto zásadní věc: organismy mohou v permafrostu přežít v plné síle nepředstavitelně dlouhou dobu.
Možná si teď říkáte, že vás se to netýká. Sedíte v bezpečí domova tisíce kilometrů od Sibiře. Jenže na věc se musíme dívat v širších souvislostech. Nejde jen o samotné prastaré nemoci. Obsáhlá analýza dopadů tajícího permafrostu upozorňuje na nebezpečný dominový efekt. Tání uvolňuje skleníkové plyny, dramaticky mění tvář krajiny a nutí divoká zvířata i lidi k nucené migraci. Tyto náhlé změny ekosystémů logicky otevírají zcela nové cesty, kudy se mohou jakékoliv nemoci šířit.
Hluboko v ledu navíc nespí jen staré bakterie. Výzkumníci tam nacházejí i mikroorganismy obsahující geny pro antibiotickou rezistenci. Pokud by se tyto genetické informace dostaly do přírodního oběhu a přenesly se na dnešní běžné patogeny, znamenalo by to pro moderní medicínu, která je na antibiotikách závislá, velkou komplikaci.
Máme se bát apokalypsy ze zkumavky?
Internet miluje temné příběhy o „zombie virech“, které se vyvalí z ledu a smažou lidstvo z povrchu zemského. Vědecká realita je ale mnohem střízlivější a vyhýbá se hollywoodským scénářům.
Nečeká nás pravděpodobně globální katastrofa. Cílený výzkum rizik spojených s virovými patogeny z permafrostu ukazuje, že pravděpodobnost vzniku rozsáhlé pandemie přímo z tajícího ledu je vlastně srovnatelná s riziky, která běžně představují současné půdní nebo vodní ekosystémy po celém světě.
Odborníci z americké geologické služby (USGS – United States Geological Survey) nedávno zpracovali precizní modely hodnotící tato biologická rizika. Z jejich dat jasně vyplývá, že hrozba nespočívá v jedné zničující vlně, ale spíše v sérii nepředvídatelných lokálních ohnisek.
Pokud jste turista prozkoumávající sever, pracovník na těžební plošině nebo místní pastevec, máte pádný důvod k opatrnosti. Globální zdravotnický systém ale zatím stále více ohrožuje to, co už dávno koluje mezi námi ve velkých městech, než patogen, který spokojeně zaspal poslední dobu ledovou.
Co tedy s tím?
Namísto paniky nebo naopak úplného přehlížení problému dává smysl pragmatický přístup.
- Sledujte vědu, ne senzace. Riziko existuje, ale rovnice nerovná se jistá zkáza.
- Osobní prevence. Nedávné zkušenosti nás naučily, že základní hygiena, očkování tam, kde je dostupné, a opatrnost při cestování do divokých regionů fungují spolehlivě.
- Řešte příčinu na začátku. Tání permafrostu zkrátka přímo souvisí s množstvím emisí v atmosféře. Omezení naší uhlíkové stopy je tím absolutně nejlepším zámkem, který můžeme na ten obří severský mrazák dát.
Tající led nás nezničí přes noc. Je to ale velmi jasný a hmatatelný vzkaz naší planety. Ukazuje nám, že když vytrvale měníme zavedené klimatické podmínky, zasahujeme do hlubokých procesů, o kterých toho zatím víme žalostně málo. Skutečná otázka nezní, jestli se z ledu nakonec vynoří nějaká další hrozba. Otázka zní, jak dobře na ni budeme my sami připraveni.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až příště uslyšíte o tání ledovců, přestanete myslet jen na stoupající hladinu moří a vzpomenete si na ty třicet tisíc let staré viry, které vědci v laboratoři probudili k životu z hlubokého spánku. Pokud vám tento vhled do arktické mikrobiologie a konce mýtů o „zombie apokalypse z ledu“ pomohl uvidět, jak fascinující, ale i křehkou historii pod našima nohama permafrost střeží, budu moc rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál prozkoumávat tyto netradiční vědecké studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí kontrolu nad vlastním pohledem na svět. Odkaz najdete níže.
