Článek
Představte si, že vám někdo řekne: „Největší problém umělé inteligence už brzy nebudou čipy, ale elektřina.“ Zní to přehnaně, jenže právě energie, chlazení a voda dnes brzdí růst datových center – a s tím i hlad po výpočetním výkonu pro AI (umělá inteligence). A teď přichází věta, která vypadá jako sci-fi trailer: Google chce část výpočetního výkonu jednou (a ne v tak vzdálené budoucnosti) přesunout na oběžnou dráhu.
Než se tomu zasmějete, zkuste malý myšlenkový experiment. Postavit nové datové centrum na Zemi znamená pozemky, povolení, trafostanice, chlazení, vodu a pak tvrdý střet s realitou: síť má limity, sousedé protestují a účet za elektřinu má délku telefonního čísla. Ve vesmíru by to na papíře vypadalo idylicky - žádní sousedé, žádné mraky, slunce téměř pořád.
V čem spočívá brzda? Nejde o to, zda lze záměr realizovat, ale proč by to někdo zkoušel. Google těmito plány testuje hranice tří věcí: energie, kapacity sítě a geopolitiky. Vesmír je extrémní laboratoř, kde si ověříte, co všechno dnes datová centra brzdí. Nejde o nahrazení pozemních serverů, ale o hledání cest, jak oddělit výpočet od místa. Jako když se dřív výroba elektřiny odpoutala od továren a skončila v elektrárnách.
V praxi to znamená:
- jak dodávat výkon tam, kde síť nestačí;
- jak chladit bez vody;
- jak provozovat infrastrukturu bez lokálních povolení;
- a jak přemýšlet o energii jako o konstantě, ne o proměnné.
Pokud to zvládnete „tam nahoře“, zjednoduší to situaci i „tady dole“. Takže pointa není sci-fi server v kosmu. Pointou je vyplnění slepých míst mapy dnešních datových center. A tahle mapa má pro Google hodnotu, i kdyby žádný server nikdy Zemi neopustil.
Proč se datová centra na Zemi začínají dusit
Datové centrum je v podstatě obří kuchyně na data. Servery v ní „vaří“ výpočty a při tom produkují teplo. Právě to je na Zemi nepřítel číslo jedna: každá kilowatthodina, kterou čipy spotřebují, se dříve či později změní v horko, které musíte někam odvést. A to stojí energii, peníze i infrastrukturu.
Pomůže jednoduché přirovnání k autu. Motor také vyrábí teplo a bez chladiče by se během chvíle uvařil. Datové centrum funguje podobně, jen místo jednoho chladiče řešíte celé systémy klimatizací, ventilátorů a často i vodních okruhů. A čím více roste výpočetní výkon pro AI, tím větší a náročnější musí být „chladič“ kolem něj.
Google přitom neříká: zítra balíme servery a letíme na orbit. Oficiálně mluví o výzkumném moonshotu, tedy extrémně ambiciózním cíli, který si klade provokativní otázku: když je největší zdroj energie doslova nad našimi hlavami, nedává smysl stavět výpočetní infrastrukturu tam, kde Slunce svítí téměř nepřetržitě?
Tohle je klíčové. V pozadí není žádná kosmická romantika, ale tvrdá kombinace ekonomiky a fyziky. Na Zemi se datová centra přetahují o kapacitu elektrických sítí, o vodu na chlazení a o stabilní dodávky energie. Ve vesmíru řešíte jiné potíže, ale jedna věc je neoddiskutovatelná: sluneční energie je tam k dispozici prakticky pořád.
Nejde o jednu vesmírnou „budovu“, ale o hejno počítačů
Google svůj koncept pojmenoval Project Suncatcher a popsal ho překvapivě konkrétně. Nejde o jeden obří „mrakodrap serverů“ na oběžné dráze, ale o konstelaci satelitů, které nesou výpočetní hardware a mezi sebou komunikují laserovými spoji. Spíš než jeden dům si představte hejno ptáků, které letí ve formaci a sdílí informace za letu. Do hry vstupují i TPU, tedy specializované čipy Googlu pro výpočty strojového učení.
Klíč leží v samotném uspořádání. Satelity mají létat na LEO, tedy nízké oběžné dráze Země, a zvažuje se i takzvaná dawn-dusk sun-synchronous dráha, kde je družice téměř neustále osvětlena Sluncem. Výsledek je jednoduchý na pochopení: víc světla znamená víc elektřiny ze solárních panelů a menší závislost na těžkých bateriích.
Teď přichází část, která z nápadu dělá něco víc než jen chytlavý titulek. Google plánuje takzvanou learning mission, tedy učící testovací misi, ve spolupráci s firmou Planet Labs. Zhruba na začátku roku 2027 by měly odstartovat dva prototypové satelity. Společnost zaměřující se na vesmírnou přepravu přinese know-how z provozu družic a každodenní zkušenost s tím, co oběžná dráha skutečně obnáší.
A co se bude testovat? Především to, co na Zemi nasimulujete jen částečně. Chování čipů v radiaci, dlouhodobá stabilita provozu, energetická bilance a komunikace mezi satelity. Stručně řečeno: jestli „počítač na orbitě“ obstojí v realitě, nebo jen na papíře a v laboratorních grafech.
Proč to může dávat smysl – a proč může Google narazit
Na první pohled to zní jako jasná výhra. Solární energie bez mraků, bez bojů o pozemky a bez lokálních omezení. Jenže kosmos vás nechává platit vlastní účet za realitu a ten nebývá nízký.
Největší strašák je teplo. Ve vakuu ho neodvádíte prouděním vzduchu, ale hlavně sáláním. To znamená velké radiátory, tedy plochy, které teplo vyzařují do prostoru. Ty ale něco váží a zabírají místo - u satelitu je každý kilogram drahý jako přebytečné zavazadlo na mezikontinentálním letu.
Druhá potíž souvisí s provozem a bezpečností. Více satelitů znamená více manévrů, vyšší riziko kolizí a větší tlak na dopravní pravidla na oběžné dráze. Astronomové pak dlouhodobě varují, že rostoucí počet objektů může zhoršovat pozorování noční oblohy a zanechávat v datech rušivé stopy.
Třetí problém je ryze pragmatický: co přesně tam budete počítat? V první fázi dává smysl hlavně takzvaná edge logika, tedy výpočty co nejblíž zdroji dat. Typicky rychlé zpracování informací, které už ve vesmíru vznikají, například satelitních snímků nebo měření. Na Zemi by se pak posílal hotový výsledek, ne surová data. Plné nahrazení pozemních datových center je však mnohem vzdálenější meta, což ostatně potvrzuje i opatrný slovník, který v této souvislosti používá Google.
A nakonec finální háček. Project Suncatcher není slib, že za pár let poběží datové centrum na orbitě. Je to test, zda vůbec existuje schůdná cesta, jak jednou stavět výpočetní výkon tam, kde je energie nejdostupnější. Když testy selžou, půjde o drahou, ale cennou lekci. Pokud vyjdou, může se změnit to, kde se v budoucnu bude rodit část výpočetního výkonu pro AI – podobně jako když se výroba elektřiny přesunula blíž k vodním tokům nebo do větrných oblastí. A s tím se může přepsat i energetická mapa digitálního světa.
Zdroje: https://www.theverge.com/news/813894/google-project-suncatcher-ai-datacenter-satellites
https://www.theverge.com/ai-artificial-intelligence/845453/space-data-centers-astronomers
