Článek
Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se dočkala milého vánočního dárku. Část zahraničních médií začala novou vládu popisovat jako zkoušku české demokracie a jako jeden z hlavních důvodů uvádí plán zrušit poplatky za Českou televizi a Český rozhlas a nahradit je penězi ze státní kasy.
A protože máloco spojuje společnost spolehlivěji než pocit, že nám někdo „zvenku“ vysvětluje, jak to tu má fungovat, emoce okamžitě vystřelily nahoru. Argumenty jdou stranou, tón se zostřuje a z debaty o financování veřejnoprávních médií je rázem téměř otázka národní hrdosti.
Nejde ani tak o poplatek. Jde o to, kdo drží klíče od kasičky
Jedna strana vypráví jednoduchý příběh: domácnosti ušetří, zavede se „pořádek“ a stát získá větší kontrolu nad hospodařením veřejnoprávních médií. Druhá strana slyší varovnou sirénu. Když média žijí přímo ze státního rozpočtu, budou se na vládu dívat podobně opatrně, jako se člověk dívá na souseda, který mu právě drží žebřík.
Ironií je, že obě strany mluví o svobodě. Jedna o svobodě od další platby. Druhá o svobodě redakcí. A pak se divíme, že se debata vyhrotí, i když každý hájí něco, co mu připadá férové.
Přirovnání z běžného života to vystihne lépe. Je rozdíl, zda platíte úklid domu z příspěvků do společné kasy, nebo jestli vám ho „štědře“ hradí majitel domu. Úklid může dopadnout stejně dobře. Jen se najednou víc řeší, komu se uklízí jen pod schody a komu až přímo před dveřmi.
„Stát to zaplatí“ je věta, která zní hezky, dokud nepřijde účet
Plán, o kterém se mluví, má několik variant. Od přímé platby ze státního rozpočtu až po různé mezikroky, které mají působit méně přímočaře. V praxi ale rozhoduje jediné: kdo určuje výši peněz a jak snadno se dá tok financí přiškrtit nebo naopak povolit.
A teď ta ironie. Politici často opakují: „jde jen o financování, o nic víc.“ To zní asi jako „jen voda“ ve chvíli, kdy někomu držíte kohoutek. Nikdo nemusí vyhrožovat. Stačí občas poznámka typu „letos bude šetření“ a náhle se u všech probudí silná potřeba být „konstruktivní“.
Zahraniční reakce do rozhořelé debaty přilévají další olej. V Česku totiž platí jednoduché pravidlo: když vás někdo kritizuje, buď je to důkaz, že máte pravdu, nebo signál, že je zle. Střední poloha se objevuje zřídka, obvykle někde mezi reklamním blokem a předpovědí počasí.
Poplatek je vlastně účtenka za nepohodlí
Zkuste si představit, že poplatek není „daň za televizi“, ale účtenka za nepohodlí. Za to, že existuje instituce, která si občas dovolí odvysílat něco, co vás naštve. A právě tím se liší od vaší oblíbené sociální sítě, kde vás algoritmus hladí po vlasech a pečlivě dávkuje souhlas.
Je to podobné jako pojištění domácnosti. Většinu času vás jen rozčiluje, že další částka potichu mizí z účtu. Pak ale jednou praskne trubka a jste rádi, že nejde o „dobrovolnou sbírku podle nálady majitele domu“.
K tomu se přidává detail, který dnes zní skoro provokativně. Český rozhlas otevřeně zveřejňuje čísla a plánuje vyrovnané hospodaření, přičemž podstatnou část příjmů tvoří právě poplatky. V tu chvíli přestává být řeč o „zrušení“ abstraktní debatou a mění se v mnohem přízemnější otázku: z čeho se bude Český rozhlas platit už od příštího týdne.
Co by překvapivě uklidnilo situaci: méně sloganů, víc pojistek
Pokud má financování jít ze státní kasy, dá se to nastavit tak, aby to nebyla pozvánka k politickému škrcení. Jasný vzorec navázaný na objektivní ukazatel, víceleté rozpočty, automatická valorizace, průhledná kontrola a pravidla, která se nedají snadno přepisovat. Pak by šlo férově říct: stát za televizi a rozhlas platí, ale nemůže si s tím hrát podle momentální nálady.
Jenže tohle se špatně prodává. Není to tak líbivé jako slib „zrušíme poplatky“ ani tak úderné jako heslo „bráníme demokracii“. A tak se místo práce s pojistkami hádáme o symboly. Ty jsou levné. Skutečné pojistky stojí čas a energii.
A teď sarkastická tečka. Kdybychom jednou dokázali řešit veřejnoprávní média jako dospělí, tedy nastavit pravidla, která přežijí i vlády, jež zrovna nemáme rádi, česká politika by přišla o jednu ze svých oblíbených kratochvílí. Pro politiky by to byla ztráta. Pro většinu lidí spíš ticho, klid a úleva.
