Článek
Ekonom Dominik Stroukal má jasno: Češi by měli do penzijního spoření vstupovat automaticky už s první výplatou. Kdo nechce, ať se obtěžuje vypsat formulář a odhlásí se. Vzorem mají být třeba Slováci, kde se nováčci na trhu práce rovnou ocitají ve fondu a do dvou let mají možnost utéct.
Je to krásný obraz moderní svobody – stát vás sice trochu „nažene“, kam potřebuje, ale prý jen proto, že ví, že byste se jinak k ničemu nedokopali.
Penzijko jako antivir na lidskou lenost
Myšlenka stojí na jednoduchém pozorování: když něco musíme aktivně zařídit, většinou se na to vykašleme. Když je to zapnuté automaticky, necháme to běžet. Dominik Stroukal to vysvětluje na klasickém příkladu: když se lidí ptáte, jestli chtějí darovat orgány, skoro nikdo formulář nevyplní. Když jste naopak dárcem automaticky a musíte potvrdit, že jím být nechcete, skoro nikdo tento krok neudělá.
Je to něco jako antivirový program, který vám nainstaluje výrobce počítače – nechali jste si ho tam dát, nebo tam prostě je a vy nemáte sílu ani chuť hledat tlačítko „odinstalovat“.
Auto-penzijko z téhle logiky těží naplno: ví se, že Češi spoří málo, začínají pozdě a státní důchod to sám neutáhne. V penzijních fondech sice leží stovky miliard korun a účastníků jsou skoro čtyři miliony, ale mnohým to v důchodu udělá rozdíl spíš na pár tisíc měsíčně než na životní styl rentiéra.
Tak proč jim trochu „nepomoci“ tím, že jejich pohodlnost obrátíme ve prospěch spoření?
Libertariánský rodič, který vám v noci přestaví pokoj
Tomu se říká „libertariánský paternalismus“ – necháme vám svobodu, ale nejdřív vás hezky seřadíme do koridoru, kterým máte jít. Jako když rodič dítěti nechá na výběr: „Dáš si k večeři brokolici, nebo brokolici s bramborem?“ Technicky vzato svobodná volba. Prakticky vzato – ani moc ne.
Stát v téhle roli připomíná spolubydlícího, který vám přes noc přerovná nábytek v bytě. Všechno je údajně „pro vaše dobro“: gauč je teď blíž k oknu, takže budete mít víc světla, a skříň vám posunul tak, abyste měli kratší cestu pro čisté prádlo. Jediný detail je, že se vás na to nikdo neptal a ráno se praštíte do kolene o něco, co včera stálo jinde.
Penzijní spoření pochopitelně není v Česku nic nového. Druhý pilíř však skončil hlavně proto, že do něj skoro nikdo dobrovolně nevstoupil. Teď se tedy navrhuje varianta „dveře jsou zavřené zevnitř, ale kliku máte pořád z vaší strany“. Na papíře to zní hezky. V praxi to znamená, že kdo nebude bdělý, skončí ve fondu ze stejného důvodu, proč mají doma lidé čtyři předplatná streamovacích služeb a polovinu z nich si ani nepouští.
Penzijko jako Netflix, na který jste zapomněli
Automatický vstup do penzijního spoření má totiž jeden tichý předpoklad: že lidé budou chápat, do čeho je to vlastně přihlašuje. V zemi, kde významné procento obyvatel stále zůstává ve starých penzijních smlouvách z před roku 2013, i když by v novém systému mohli mít výrazně víc, je to velmi optimistická víra.
Není jisté, jestli by se takto budovala finanční gramotnost, nebo spíš nový typ „povinného předplatného“, které běží někde na pozadí života.
Když k tomu přidáme dřívější nápad, že kdo si bude chtít v důchodu vybrat peníze najednou, přijde o státní příspěvky, protože „by to stejně všechno utratil“, obrázek se vyjasňuje: stát je v tomto případě v pozici, kdy se snaží chránit občana před ním samým.
Je to trochu jako kdyby vám banka zablokovala kartu pokaždé, když by v e-shopu zavoněla velká sleva, a s vážnou tváří vysvětlila, že jinak byste si opět koupili běžecký pás, na kterém budete sušit prádlo.
Test, zda si svobodu vůbec zasloužíme
Možná nejzajímavější na celém auto-penzijku je ale něco jiného: převádí svobodu rozhodnutí na zkoušku pozornosti. Svoboda tu není romantický ideál, ale spíš checkbox na konci formuláře „Chci / nechci spořit“. Kdo odklikne bez čtení, ten spoří; kdo se dokáže zastavit, přemýšlí a případně se odhlásí, ten prokázal, že se o vlastní budoucnost zajímá aspoň natolik, že věnoval pět minut studiu podmínek.
V tomhle světle je auto-penzijko něco jako psychologický test pro národ: zjistí, kolik lidí je ochotných vzít život do vlastních rukou a kolik raději pluje s proudem.
„Plout s proudem“ možná nemusí být automaticky špatně. V době stárnoucí populace a napnutých veřejných financí dává rozšíření dobrovolného spoření ekonomický smysl.
Otázka už tedy není jen „Chcete, aby vás stát nahnal do penzijka?“ ale spíš: „Jste vůbec ochotní nad tím přemýšlet?“ Pokud se většina lidí spokojí s tím, že jim někdo jiný nastaví budoucnost na autopilota, možná si opravdu zasloužíme přesně tolik svobody, kolik nám zbyde mezi potvrzovacím políčkem a tlačítkem „souhlasím“.
A možná to jednou budou právě výpisy z penzijního fondu, které nám v důchodu připomenou, jak často jsme v životě klikali, aniž bychom četli, do čeho se (ne)hlásíme.
