Článek
Zrovna jsem si ráno mazal chleba a čekal, až překapávač s tichým bubláním dokončí svou práci, když mi v telefonu pípla notifikace. Přišel nový rozpis záloh za elektřinu. Obyčejný, lehce únavný okamžik moderního života.
Zvedl jsem oči k tenkému kabelu, který mizel ve zdi, a uvědomil si jednu mimořádně absurdní věc: ten neviditelný proud elektronů, který mi zrovna ohříval vodu na kávu, už brzy změní svou politickou příslušnost. Elektřina v našich zásuvkách bude definitivně a beze zbytku státní.
Už v dubnu premiér Andrej Babiš s klidem oznámil, že stát na červnové valné hromadě ČEZ udělá první kroky k plnému ovládnutí firmy. Oficiální rétorika zněla neprůstřelně: potřebujeme strategickou kontrolu nad výrobou, abychom mohli chránit občany před cenovými šoky.
Slovo dalo slovo a o pár týdnů později muži v drahých oblecích skutečně schválili historické rozdělení společnosti. Distribuce a prodej zákazníkům se vyčlení, přičemž výtěžek z případného prodeje menšinových podílů poslouží k tomu, aby stát zaplatil za úplné vytěsnění minoritních vlastníků z výrobní části.
V překladu do běžné řeči: stát si nechá ty drahé a rizikové elektrárny, a ty výnosnější a bezpečnější prodejní kanály možná pošle na burzu jako samostatný podnik. Zní to jako suchá ekonomická zpráva, ale pod povrchem se odehrává mnohem hlubší příběh o tom, jak se v této zemi zachází s mocí.
Konec otravných dotazů
Pokud vám na tom všem něco nesedí, pravděpodobně jste narazili na základní matematický paradox celé operace. Stát v ČEZu nikdy nebyl pasivním divákem. S téměř sedmdesátiprocentním podílem měl vždy rozhodující slovo. Mohl jmenovat šéfy, určovat strategii, překreslovat budoucnost. Přesto se rozhodl, že potřebuje víc. Proč?
Protože těch zbývajících třicet procent tvořili lidé a instituce, kteří měli jednu velmi nepříjemnou vlastnost – kladli otázky. Minoritní akcionář je z podstaty věci orientovaný na zisk. Chce dividendu, nechce platit zbytečně drahé jaderné experimenty a má tendenci tahat vládu po soudech, když má pocit, že firma nehájí jeho finanční zájmy, ale zrovna platí něčí předvolební kampaň.
V novém, stoprocentně státním podniku už žádné nepříjemné dotazy nepadnou. Rozhodnutí o stamiliardových investicích do nových reaktorů nebo o tom, jak dlouho ještě budeme pálit uhlí, se obejdou bez oponentury lidí s kalkulačkami. Zůstane jen tichý souhlas státního aparátu.
Kupujeme si tedy za desítky miliard korun něco, co už vlastně řídíme. Rozdíl spočívá pouze v tom, že u toho řízení už nebude muset nikdo z vlády nahlas vysvětlovat své kroky. Zbavujeme se nepohodlných svědků.
Miliardář s rudým praporem
A pak je tu ten nekonečně vděčný ideologický přemet, který by nevymyslel ani ten nejcyničtější scenárista politických satir. Andrej Babiš, muž, který vstoupil do politiky s mantrou, že „stát se má řídit jako firma“, nyní dělá pravý opak: z největší firmy dělá stát.
Zestátňování strategických podniků býval historicky spíše vlhký sen radikální levice. Dnes tuto operaci chladnokrevně diriguje nejbohatší premiér v historii země, jehož vlastní obří holding po léta dokonale těžil ze státních dotací, zakázek a na míru šitých regulací.
Je v tom zvláštní kouzlo.
Babiš se stal ochráncem obyčejného spotřebitele před dravým trhem. Získává do rukou ultimátní páku na to, jak určovat cenu jednoho z nejzákladnějších statků moderní civilizace.
Jenže státní kapitalismus v tomto podání nepřináší návrat k nějakým jistotám. Vytváří pouze moderní hybrid, kde se státní aparát a soukromé myšlení slévají do jedné neprůhledné hmoty. Když jeden a tentýž typ uvažování řídí výrobu hnojiv, zemědělství a nově i kompletní výrobu elektřiny, ztrácí samotné slovo „veřejné“ svůj původní význam.
Tma na konci tunelu
Až přijde další energetická krize – a ona přijde, ať už kvůli mrazivé zimě, kolabujícímu trhu s plynem nebo další geopolitické třenici – bude rozhodovat výhradně stát. Bude moci lusknutím prstu zmrazit ceny, nařídit slevy, přerozdělit ztráty. Bez reptání minoritních akcionářů to půjde hladce a rychle.
Zároveň si ale budeme muset položit otázku, na niž zatím nemáme odpověď. Ve chvíli, kdy o ceně elektřiny bude rozhodovat stát vedený největším průmyslníkem v zemi, koho tento stát ochrání jako prvního?
Domácnosti, které sotva utáhnou složenky za byt 2+1, nebo gigantické chemické a potravinářské provozy, které bez levné energie nepřežijí ani měsíc?
Kde přesně povede ta hranice mezi veřejným zájmem deseti milionů občanů a ekonomickým zájmem jedné jediné, byť ve svěřenském fondu zaparkované firmy?
Když jsem toho rána klikl v aplikaci na souhlas s navýšením záloh a dopíjel kávu, došlo mi, v čem spočívá ten nejlepší trik celého toho velkolepého byznysového divadla. Stát teď sice koupí elektrárny, ale zaplatíme to my všichni, a to hned nadvakrát. Nejdřív formou výkupu akcií z našich daní, a pak každý měsíc na složenkách.
Koupili jsme si vlastní vypínač. Akorát jsme tak trochu zapomněli zkontrolovat, kdo přesně si k němu nechal vyrobit náhradní klíče od rozvaděče.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Doufám, že až vám příště pípne v telefonu notifikace s novým rozpisem záloh za elektřinu, nevpustíte do své hlavy zbytečný hněv, ale s naprostým klidem a nadhledem si vzpomenete na ten velkolepý paradox, kdy si z vlastních daní kupujeme vypínač, který už jsme jednou vlastnili. Pokud vám tento vhled do světa státního kapitalismu a konce mýtů o „andělu strážném, který nás ochrání před trhem“ pomohl uvidět politické hry s energiemi s větším pragmatismem a selským rozumem, budu moc rád za vaši podporu. I symbolický finanční příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto byznysové zvraty a přinášet vám fakta, která vracejí jasnou mysl do veřejného prostoru. Odkaz najdete níže.
