Článek
Kdyby vám někdo před deseti lety řekl, že plast může být i téma pro neurologii, nejspíš byste se zasmáli. S plasty se přeci nejčastěji potkáváme v podobě lahví, sáčků nebo obalů od sušenek.
Jenže v únoru 2025 vyšla studie v lékařském časopise Nature Medicine, která tuhle jistotu rozbíjí: vědci našli mikroplasty a nanoplasty (drobné částice plastů od zlomků milimetru až po nanočástice) v lidském mozku – a v některých vzorcích ve vyšší koncentraci než v játrech nebo ledvinách.
Mozek jako sběrač „plastového prachu“: co ukázaly pitvy
Výzkumníci analyzovali tkáně z pitev v Novém Mexiku (stát v USA). Zajímali je tři orgány: játra, ledviny a mozek, konkrétně čelní kůra (část mozku důležitá pro plánování, pozornost a rozhodování).
Plast hledali několika metodami najednou: Py-GC/MS (pyrolýzová plynová chromatografie s hmotnostní spektrometrií), ATR-FTIR (infračervená spektroskopie s attenuovaným úplným odrazem) a elektronová mikroskopie s EDS (energiově disperzní spektroskopie).
Smysl využití vícero metod je jednoduchý: když se více nezávislých metod shodne, roste důvěra, že nejde o omyl.
A teď ta část, která zní skoro nepatřičně konkrétně. U vzorků z roku 2024 měla játra medián 433 mikrogramů plastů na gram tkáně a ledviny 404. Mozek ale vyšel na 4 917 mikrogramů na gram - u vzorků z roku 2016 byl medián mozku 3 345. Autoři uvádějí, že rozdíl mezi roky byl statisticky významný, což naznačuje růst zátěže v čase.
Nejčastěji šlo o polyethylen (plast běžný v obalech a fóliích). A když se vědci na částice podívali pod mikroskopem, nepůsobily jako hladké kuličky, ale spíš jako drobné, ostré úlomky v nanoměřítku.
Jako prach uvnitř notebooku - zvenku čistý, uvnitř se roky usazuje něco, co běžným pohledem nepoznáte – a přesto to může měnit, jak zařízení funguje.
Nejsilnější znepokojení přichází ve spojitosti s demencí. Ve skupině zemřelých s dokumentovanou diagnózou demence byla akumulace plastů v mozku ještě vyšší - autoři popisují ukládání ve stěnách mozkových cév a v imunitních buňkách. Přestože má mozek svou „bezpečnostní kontrolu“ – hematoencefalickou bariéru (přirozený filtr mezi krví a mozkem), studie ukazuje, že se částice do mozku dostat umí.
Proč to ještě není důkaz nenapravitelných škod?
Tahle studie neříká: „plast způsobuje demenci“. Říká: „plast v mozku nacházíme“ a „u demence ho v těchto vzorcích bylo víc“. To je podobný rozdíl jako mezi tím, když detektiv najde otisk prstu na místě činu, a tím, když soud rozhodne o vině.
Komentáře nezávislých odborníků pak upozorňují na limity využívaných metod při zkoumání. Py-GC/MS umí dobře určit množství polymerů, ale protože vzorek rozloží, už nedokáže popsat původní velikost částic ani jejich počet. Další potíž jsou kontrolní vzorky: pokud jsou plasty opravdu všudypřítomné, je těžké sehnat tkáň, o které si můžete být jistí, že není ničím zasažená – a to komplikuje interpretaci.
Zajímavé (a trochu uklidňující) je i něco, co působí neintuitivně: množství plastů v mozku v těchto datech nesouviselo s věkem. Kdyby se částice plastů v těle průběžně hromadily po celý život, čekali bychom jasný růst u starších lidí. Budeme-li brát výsledky vážně, může to znamenat, že tělo nějakou míru „odklízení“ zvládá, jen je dnes vystavené větší dávce než dřív.
Co to znamená pro běžný život: okamžitá panika není na místě
První praktická věc je mentální: jde o expozici (vystavení látce), ne o diagnózu. Podobně jako smog – fakt, že existuje, neznamená, že zítra onemocníte, ale dává smysl přemýšlet, jak jeho dávku snižovat.
Druhá věc je netradiční pohled, který může překvapit: zdraví často vnímáme jako součet rozhodnutí „co jím a piju“ a „jak se hýbu“. Tahle studie připomíná, že do hry vstupuje i materiálové prostředí – to, v čem skladujeme jídlo, co se nám třením uvolňuje do prachu, co dýcháme doma a v autě. Jinými slovy: část „zdravého životního stylu“ může být jednou i obyčejná domácnost bez zbytečného plastového opotřebení.
Co můžete udělat pro klidnější spánek? Neohřívat jídlo v plastových krabičkách, zbytečně nespoléhat na jednorázové obaly, větrat a uvažovat o filtraci tam, kde to dává smysl (třeba voda nebo vzduch v místnosti, kde trávíte většinu dne). Zní to nudně, ale v prevenci často vyhrává nuda.
Výrazně snížit počet přijímaných plastových částic může také přechod z balené vody na filtrovanou kohoutkovou.
A poslední myšlenka, která stojí za sdílení: ještě nedávno byl „plast v krvi“ spíš sci-fi, dnes už existují práce, které ukazují, že plastové částice mohou být v lidské krvi detekovatelné. Pokud se podobné měření jednou stane běžnou součástí medicíny, možná budeme zdraví hodnotit nejen podle cukru a cholesterolu, ale i podle „chemického podpisu“ moderního života.
A otázka pak nebude znít, jestli máme plast kolem sebe – ale kolik pohodlí jsme ochotni vyměnit za to, aby se nám neukládal tam, kde vznikají naše vzpomínky.
