Článek
Představte si chladnou kobku, stěny mokré od vlhkosti, v koutě louče, která víc kouří, než svítí. A pak to uvidíte: vysokou kovovou skříň s dvířky. Na první pohled připomíná rakvi postavenou na výšku, jenže uvnitř se lesknou hroty. Prý stačilo člověka postavit dovnitř, zavřít a… zbytek už dokreslí vaše představivost.
Tohle je „železná panna“, středověký bestseller mučíren. Vyskakuje z hororů, z turistických prohlídek i z učebnicových představ o „temných časech“. A právě proto stojí za to udělat jednu věc, kterou u podobných příběhů často vynecháme: zkusit zjistit, odkud se vlastně vzal.
Příběh, který zní až podezřele dobře
Legenda má všechno, po čem čtenář touží. Čisté zlo v podobě kruté spravedlnosti, bezmocnou oběť a zařízení, které působí až nepříjemně technicky - jako by někdo utrpení skutečně navrhoval u rýsovacího prkna.
Často se přidává i konkrétní epizoda. V Norimberku měl být v šestnáctém století popraven padělatel mincí. Ne mečem ani oprátkou, ale právě „paní“ s hroty uvnitř. Dvířka se zavřela, hroty měly být krátké, aby nezasáhly životně důležité orgány, a smrt měla přicházet pomalu. Kdyby si někdo vymýšlel ideální exponát do muzea hrůzy, těžko by ho navrhl lépe.
A tady se rozsvěcí varovná kontrolka. Když příběh zní až příliš filmově, bývá to podezřelé. Ani ne proto, že by minulost byla jemná nebo laskavá - násilí v dějinách rozhodně nechybělo. Jen se občas ukáže, že podobné scény fungují lépe jako kulisa pro pozdější fantazii než jako popis běžné praxe.
Železná panna – replika mučicího nástroje
Kam vedou stopy? A proč se objevují tak pozdě
Když historici pátrají po pravdě, sázejí na všední věci: soudní zápisy, městské účty, inventáře, dopisy. U skutečně používaného popravčího nástroje by člověk čekal aspoň drobné stopy - zmínku o výrobě, opravě, převozu, svědectví o procesu. Něco. Cokoli.
U železné panny je ale potíž v tom nejzákladnějším. První pevně dohledatelné vyprávění se objevuje až na konci osmnáctého století. Muzejní texty rozebírající původ mýtu uvádějí, že jednu z nejvlivnějších verzí přinesl německý filosof Johann Philipp Siebenkees - a jeho líčení norimberské popravy bylo ve skutečnosti podvrhem.
A tím to nekončí. Tentýž zdroj připomíná zmínky z osmdesátých let osmnáctého století, které naznačují, že „železná panna“ fungovala spíš jako atrakce pro zvědavé návštěvníky než jako nástroj zabíjení. Měla spíš šokovat než popravovat.
Live Science to shrnuje bez obalu: masová představa o středověkém používání železných panen je mýtus rozjetý v osmnáctém století, posílený chutí vidět středověk jako výhradně barbarskou éru.
Jinými slovy: o příběhu, který se tváří jako středověký, začnou nejhlasitější hlasy mluvit až stovky let po „údajných událostech“. Jako kdybychom o včerejším požáru měli první zprávu až za několik generací - a ještě z pera autora, který má slabost pro dramatické historky.
„Panna“ je muzejní exponát, ale z úplně jiné doby
Teď přichází moment, kdy se legenda začne drolit. Některé exponáty, které návštěvníci vnímají jako důkaz, totiž vypadají při bližším zkoumání jako výrobek jiné doby – nebo jako starší předmět dodatečně upravený, aby působil děsivěji.
Výmluvný je rozbor muzea středověkého trestního práva v Rothenburgu. Podle něj pochází „kovem pobitý dřevěný plášť“ z patnáctého až šestnáctého století, ale hroty uvnitř jsou mladší. Datace je klade do období napoleonských válek a mělo jít o francouzské bodákové hlavice připevněné dodatečně. Muzeum zároveň uvádí, že šlo o formu „kabátu hanby“ pro ženy: provinilé byly na čas zavřeny kvůli zostuzení a poté propuštěny bez fyzické újmy.
Ani slavná „norimberská“ panna neobstojí lépe. Muzejní článek, dochovaný ve webovém archivu, popisuje, že kopie známého kusu vznikla jako dekorace do „gotického sálu“ milánského paláce a že pověst o středověkém původu je problematická. Live Science k tomu dodává, že samotná „Iron Maiden of Nuremberg“ vznikla až na počátku devatenáctého století.
Co se tedy stalo? Představte si starou židli, která se po letech oprav promění k nepoznání. Někdo vymění nohu, jiný přidá nový potah - a najednou je z ní jiný kus nábytku, který se ale pořád prodává jako „původní starožitnost“. Železná panna funguje podobně. Reálný trestní artefakt, spíš zostuzovací „plášť“, se časem „přečalouní“ hroty a dostane příběh, který je pro publikum mnohem šťavnatější než obyčejná pravda.
Mýtus vydrží, protože se prodává lépe než pravda
Tohle je možná nejzajímavější část. Ne proto, že by lidé byli naivní. Spíš proto, že legenda brnká na několik silných strun zároveň.
Zaprvé je pohodlné věřit, že „oni kdysi“ byli horší než „my dnes“. Řada mýtů o mimořádně vynalézavém mučení vznikala právě v osmnáctém a devatenáctém století. Moderní společnost se tehdy ráda vymezovala vůči minulosti a s uspokojením si říkala: podívejte, jak daleko jsme pokročili.
Zadruhé tu byla motivace šokovat. Muzea, sběratelé i showmani dobře věděli, že hrůza prodává. Medievalists to shrnuje bez obalu: železná panna je ikonický symbol „středověké“ krutosti, jenže pro samotný středověk chybí přesvědčivé důkazy. Naopak se objevují zmínky o falzifikátech a předmětech upravených čistě pro výstavní efekt v době, která milovala gotickou hrůzu.
A zatřetí platí staré pravidlo vyprávění: obraz je silnější než poznámka pod čarou. Truhla plná hrotů porazí větu „záznamy chybí“ téměř pokaždé.
Nakonec tak železná panna vypovídá možná víc o devatenáctém století a o našem vztahu k „děsivé minulosti“ než o středověku samotném. A právě to je na tom nejpříznačnější. Když se mýtus rozpadne, příběh zůstane. Jen se změní padouch. Už ne středověký kat, ale lidská chuť po senzaci.
