Článek
Píše se rok 1973. Do přijímací kanceláře jedné z amerických psychiatrických léčeben vchází upravený, zjevně inteligentní muž. Je nervózní. Tichým hlasem lékaři sděluje, že v poslední době slýchává zvláštní hlasy. Říkají prý jen tři slova: „Prázdný. Dutý. Žuchnutí.“ Jinak mu nic není. Normálně spí, normálně jí, má funkční vztahy i práci. Lékař si chvíli dělá poznámky, poté zvedne zrak a vynese ortel, který muži okamžitě změní život. Diagnóza zní: schizofrenie. Za mužem na oddělení těžkých případů s cvaknutím zapadají těžké dveře.
Ošetřující lékař však netuší, že právě naletěl. Pacient je totiž naprosto zdravý. Jde o jednoho z osmi „pseudopacientů“, kteří se rozhodli na vlastní kůži otestovat systém, jenž měl pomáhat těm nejzranitelnějším.
Vědci a odborníci napříč Spojenými státy dlouho netušili, jak propastný je rozdíl mezi tím, co si psychiatrie myslí, že dělá, a tím, co se za zdmi ústavů skutečně odehrává. Tato odvážná osmička lidí se rozhodla zjistit pravdu z první ruky.Mezi dobrovolníky byli tři psychologové, pediatr, psychiatr, malíř, žena v domácnosti a postgraduální student. Všichni dostali jediný úkol: dostat se dovnitř pomocí falešných sluchových halucinací, a jakmile překročí práh oddělení, začít se chovat naprosto normálně a pokusit se dostat ven.
Past sklapla. Cesta ven najednou neexistuje
Představte si to jako pád do hluboké studny. Jakmile dobrovolníci úspěšně prošli příjmem (sedm z nich dostalo nálepku schizofrenie, jeden maniodepresivní psychózy), okamžitě přestali simulovat. Informovali personál, že už žádné hlasy neslyší a cítí se výborně. Předpokládali, že lékaři během pár dnů prokouknou jejich maskování a propustí je s tím, že šlo o omyl.
Mýlili se. Jejich normální chování bylo od té chvíle interpretováno optikou jejich diagnózy. Fungovalo to jako zlověstné kouzlo.
Když si jeden z výzkumníků dělal do bloku poznámky o průběhu dne, sestra to do jeho karty zapsala jako „kompulzivní psavecké chování spojené s chorobou“. Když pacienti přecházeli po chodbě, protože se nudili, personál to vyhodnotil jako „nervózní agitovanost“. Vše, co udělali, bylo zkresleno skrze prizma duševní poruchy.
Falešní pacienti byli vystaveni kruté realitě tehdejších ústavů:
- Absolutní ztráta soukromí: Osobní věci jim byly prohledávány, toalety neměly dveře.
- Depersonalizace: Personál s nimi jednal jako s neviditelnými objekty. Když se výzkumník slušně zeptal lékaře: „Promiňte, doktore, mohl byste mi říct, kdy budu mít propustku?“, lékař se na něj ani nepodíval a odpověděl do prázdna: „Dobré ráno, Dave. Jak se dnes máte?“ a odešel.
- Chemie místo terapie: Během svého pobytu dostali tito zcela zdraví lidé celkem přes 2 100 pilulek psychofarmak (všechny tajně spláchli do toalet).
Zatímco vysoce vzdělaní psychiatři nepoznali nic, na oddělení se odehrál jiný, naprosto fascinující fenomén. Skuteční blázni poznali pravdu. Z celkového počtu 118 reálných pacientů, se kterými přišli výzkumníci do styku, jich plných 35 pojalo silné podezření.
„Ty nejsi blázen. Ty jsi novinář nebo nějakej profesor. Přišel jsi to tu kontrolovat,“ křičeli na ně skuteční pacienti s těžkými psychózami.
Lékařský personál, po léta školený v diagnostice, byl naprosto slepý. Zato lidé žijící mimo realitu viděli věci křišťálově jasně.
Děsivé zrcadlo psychiatrie a bod zlomu
Teprve po dlouhých týdnech utrpení přišlo konečně vykoupení. Nikomu se nepodařilo dostat se ven nijak rychle. Doba jejich hospitalizace se pohybovala od 7 do neuvěřitelných 52 dnů (průměrně 19 dní). A to nejděsivější? Ani jeden z nich nebyl propuštěn s tím, že by byl chybně diagnostikován nebo že je zdravý. Do propouštěcí zprávy jim všem napsali: „Schizofrenie v remisi (v ústupu)“.
Nálepka jim tak zůstala napořád. Diagnóza v psychiatrii tehdy nepředstavovala nemoc, která by se dala vyléčit jako chřipka. Byla to celoživotní pečeť.
Celý tento mistrovsky naplánovaný podvod zorganizoval David Rosenhan, profesor psychologie na Stanfordově univerzitě, který se sám experimentu zúčastnil jako první falešný pacient. Své šokující závěry publikoval ve své dnes již legendární studii On Being Sane in Insane Places (O bytí zdravým na šílených místech) v prestižním časopise Science v lednu 1973.
Rosenhanův závěr přinesl do vědeckého světa klíčové prozření, které bolelo. Zjistil totiž, že v psychiatrické nemocnici neexistuje způsob, jak spolehlivě odlišit zdravého člověka od nemocného. Prostředí nemocnice samo o sobě diktuje chování. „Je zřejmé, že nejsme schopni rozlišit příčetnost od šílenství,“ napsal Rosenhan ve své práci.
Druhé dějství, které systém potopilo definitivně
Publikace článku vyvolala v psychiatrické obci absolutní bouři. Mnozí lékaři byli rozezleni a tvrdili, že se jednalo o nefér trik. Vedení jedné velmi prestižní fakultní nemocnice Rosenhana dokonce veřejně vyzvalo na souboj. Arogantně prohlásili, že v jejich nemocnici by se něco takového stát nemohlo, protože jejich personál je příliš kvalifikovaný.
Rosenhan výzvu přijal. Slíbil, že v průběhu následujících tří měsíců pošle do jejich nemocnice jednoho nebo více falešných pacientů. Zkuste je chytit, vzkázal.
V nemocnici nastala paralýza. Během tří měsíců ošetřující personál pečlivě zkoumal každého nově příchozího. Ze 193 pacientů s hrdostí identifikovali 41 lidí jako „jisté podvodníky od Rosenhana“ a u dalších 42 měli silné podezření.
Triumfálně kontaktovali Stanfordovu univerzitu s výsledky. V tu chvíli ale přišla pointa, která tehdejší psychiatrii srazila definitivně na kolena. David Rosenhan jim s ledovým klidem oznámil: „Za celé ty tři měsíce jsem k vám neposlal vůbec nikoho.“
Lékaři tak v honbě za falešnými pacienty odepřeli péči desítkám skutečně nemocných lidí jen proto, že si mysleli, že se jedná o test.
Tento experiment ukázal fatální trhliny v diagnostickém systému. Ačkoliv moderní psychiatrie ušla od sedmdesátých let obrovský kus cesty a dnešní diagnostika se opírá o komplexní a přísně revidované manuály, Rosenhanův experiment navždy zůstane mementem. I přesto, že některé metody tohoto experimentu byly v pozdějších letech kritizovány, jeho hlavní odkaz žije dál.
Připomíná nám, že hranice mezi „my“ (normální) a „oni“ (blázni) není vytesaná do kamene. Je nakreslená křídou v písku a může ji smazat i ten nejslabší závan institucionální moci.
P.S.
Díky, že jste se mnou dnes nahlédli za zdi, kde se pravda a diagnóza tak nebezpečně propletly. Pokud vám tento příběh o odvaze osmi dobrovolníků pomohl vidět lidskou psychiku v trochu jiném světle, budu moc vděčný za drobnou finanční podporu. Pomůže mi to pro vás i nadále odkrývat tyto zapomenuté kapitoly z dějin vědy. Děkuji vám!
