Článek
Je to asi nejslavnější finanční historka, kterou vám sebevědomý investor zkusí prodat na potkání. Chytří Nizozemci připlují k ostrovu, kde dnes stojí mrakodrapy Wall Street, a vymění ho s místními indiány za hrst korálků a cetek v celkové hodnotě 24 dolarů. Dnes byste si za stejnou částku v New Yorku nekoupili ani průměrný oběd z food trucku.
Příběh se vypráví hned několika způsoby. Jedni v něm vidí důkaz naivity původních obyvatel. Druzí důkaz bezbřehé prohnanosti evropských kolonistů. A investiční poradci ho s oblibou vytahují jako ultimátní ukázku síly složeného úročení.
Všechny tři verze mají ale jeden zásadní společný problém. Stojí na číslech a představách, které s realitou roku 1626 nemají vůbec nic společného. Jsou to pohádky pro dospělé, které nás učí špatným závěrům o historii i o našich vlastních penězích.
Dvě věty v jednom zaprášeném dopise
Začněme u toho, co vlastně máme reálně v ruce. Podle oficiálních záznamů archeologické služby města New York dokládají celou slavnou transakci přesně dvě věty v jediném dopise starém zhruba 400 let. O samotné dohodě toho z dobových pramenů víme zoufale málo.
Dopis napsal v listopadu 1626 nizozemský obchodník Pieter Schagen tamnímu parlamentu, generálním stavům. V dokumentu se uvádí, že ostrov Manhattan byl získán za zboží v hodnotě 60 zlatých. A to je v podstatě všechno.
Žádná formální smlouva o koupi neexistuje. Nemáme k dispozici žádný podrobný soupis předaného zboží a neznáme ani přesná jména prodávajících. Nejslavnější realitní obchod v dějinách lidstva stojí doslova na jedné byrokratické poznámce v úředním hlášení.
Nizozemskou stranu tehdy zastupoval Peter Minuit, ředitel kolonie Nové Nizozemsko. Zábavný historický paradox je, že tento geniální vyjednavač byl z vedení kolonie brzy odvolán a později zahynul při hurikánu v Karibiku dříve, než mohl z úspěchu jakkoliv těžit.
Odkud se vlastně vzalo oněch 24 dolarů?
Určitě už vás napadla ta nejzásadnější otázka. Pokud dopis mluví o 60 zlatých, kde se v celém příběhu objevilo těch přesných a ikonických 24 dolarů? Odpověď ukazuje, jak snadno vznikají historické omyly.
Nejslavnější číslo celého příběhu totiž v žádném dobovém dokumentu není zmíněno. Dolarová částka vznikla až o neuvěřitelných dvě stě let později. Běžné historické prameny i analýzy amerických historiků se shodují, že 60 zlatých přepočítal na 24 dolarů historik John Romeyn Brodhead ve 40. letech 19. století.
Od té doby se toto číslo slepě opisuje a opakuje. Lidé s ním pracují tak, jako by se od poloviny 19. století vůbec nezměnila hodnota peněz a inflace neexistovala. Zkuste si představit, že byste dnešní mzdu počítali kurzem z dob Rakouska-Uherska, a pochopíte, v čem je problém.
Kolik tedy 60 zlatých ve skutečnosti znamenalo? Odborné instituce se dodnes přou.
Žádné skleněné korálky pro hlupáky
A co ty legendární korálky a bezcenné cetky? Ani ty v původním dopise nenajdete. Obchodník Schagen píše výhradně o zboží v hodnotě 60 zlatých, aniž by specifikoval, o co přesně šlo.
Při podobných směnách na východním pobřeží se tehdy běžně obchodovalo s látkami, kovem a cennými nástroji. Šlo o těžké sukno, kvalitní železné kotle, sekery nebo motyky.
To rozhodně nejsou žádné třpytivé tretky pro naivní děti. Železný kotel nebo sekera představovaly v tehdejší Americe naprosto zásadní technologický skok. Byla to funkční zařízení, která si místní kmeny nedokázaly samy vyrobit a která jim dramaticky usnadňovala každodenní přežití.
Představa zaostalých a hloupých indiánů, kteří odevzdali celý ostrov za lesklé sklíčko, je čistý výmysl pozdějších generací. Sloužil spíše k ospravedlnění toho, jak snadno a lacino Evropané americký kontinent ovládli.
Kupovali vůbec to, co si mysleli?
Nejdůležitější otázka ale ve finále vůbec nezní, kolik přesně se zaplatilo a jakým zbožím. Skutečný problém spočívá v tom, co si obě strany myslely, že u toho stolu vlastně dělají.
Evropané přišli s pevně zakořeněnou představou o trvalém soukromém vlastnictví. Znali systém, kde půdu lze definitivně koupit, oplotit a navždy z ní vyhnat kohokoliv dalšího. Původní obyvatelé ale chápali užívání země úplně odlišným způsobem.
Jak vysvětluje rozsáhlý materiál Národního muzea amerických indiánů pod hlavičkou Smithsonian, kmeny jako Lenapové často chápaly podobné dohody jako dočasné povolení ke sdílení prostoru. Nešlo o prodej parcely, ale o spojenectví a možnost lovit nebo pěstovat plodiny na stejném území.
Představte si to jako situaci, kdy svému sousedovi zaplatíte za to, že můžete občas chodit přes jeho rozlehlou zahradu. On ty peníze bere jako férový poplatek za dočasný průchod. Vy si ale na základě toho obratem zapíšete do katastru, že celá jeho zahrada je teď navždy vaše.
Zhruba 60 zlatých bylo spíše slavnostním diplomatickým darem, který dohodu o sdílení stvrzoval, než tvrdou kupní cenou. A aby toho nebylo málo, dodnes vlastně není úplně jasné, jestli skupina domorodců, se kterou Nizozemci jednali, vůbec měla na Manhattan jakýkoliv nárok. Možná zaplatili někomu, kdo šel jen náhodou kolem.
Složené úročení jako oblíbená past investorů
Ve finančním světě se tento příběh vypráví nejčastěji s pointou, která má ukázat magickou sílu složeného úročení. Kdyby prý tehdy původní obyvatelé uložili svých 24 dolarů na účet se slušným úrokem, byli by dnes bohatší než všichni obyvatelé Manhattanu dohromady.
Pro pobavení jsem si to spočítal. Při zhodnocení o šest procent ročně by oněch 24 dolarů z roku 1626 do roku 2026 narostlo zhruba na astronomických 318 miliard dolarů. Pokud bychom úrok zvedli na sedm procent, dostaneme se na více než 13 bilionů dolarů. Jediný procentní bod tady tvoří čtyřicetinásobný rozdíl.
Jako matematická hříčka to funguje naprosto skvěle. Jak upozorňují moderní behaviorální ekonomové při zkoumání investorských rozhodnutí, lidský mozek neumí exponenciální růst přirozeně chápat. Proto nás taková čísla vždycky spolehlivě ohromí.
Jako reálný finanční argument to ale fatálně selhává. Tento model vychází z čísla, které v roce 1626 nikdy nikdo nepoužil, a předpokládá ideální podmínky, které neexistují.
Žádná instituce na světě, která by dokázala garantovat nepřerušený výnos sedm procent po dobu čtyř set let bez krachů, válek, měnových reforem a daní, zkrátka nikdy neexistovala. Kreslit si grafy na stovky let dopředu je fajn v excelu, ale vaše reálné portfolio žije ve světě, kde občas krachují banky a státy mění pravidla hry přes noc.
Příběh o koupi Manhattanu přežívá, protože je neuvěřitelně pohodlný. Nabízí zapamatovatelné číslo, jasné vítěze a poražené a údernou pointu o hodnotě peněz. Skutečnost ale ukazuje, že když se setkají dva různé světy, vyhrává většinou ten, kdo má nakonec vojenskou sílu svůj výklad dohody prosadit.
A pro vás z toho plyne ještě jedno důležité ponaučení. Až příště uslyšíte elegantní historku od finančního poradce opřenou o přesná čísla, která „přece všichni znají“, zeptejte se na zdroje. Možná zjistíte, že ta čísla před staletím vycucal z prstu znuděný historik, a od té doby si to nikdo nedal tu práci zkontrolovat.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Až zase uslyšíte, že Manhattan byl prodán za 24 dolarů, vzpomenete si možná na dvě věty v jednom dopise a na historika, který o dvě stě let později přepočítal zlaté na dolary. Mě na historii peněz baví hlavně chvíle, kdy se ukáže, že „všichni vědí“ neznamená „je to pravda“. Jestli vás článek posunul, vaše podpora mi pomůže psát další takové texty. I malý příspěvek pomůže.
