Článek
V dubnu 1847 přijali na první porodnickou kliniku vídeňské Všeobecné nemocnice 312 žen. Na horečku omladnic jich zemřelo 57, tedy skoro každá pátá. O dva měsíce později už umírala zhruba jen jedna z padesáti.
Mezi těmito dvěma čísly nestojí nový lék ani operace. Stojí mezi nimi roztok chlorového vápna a jedno nové pravidlo devětadvacetiletého asistenta Ignáce Filipa Semmelweise: kdo přišel z pitevny, musel si v tomto roztoku umýt ruce.
Zní to jako začátek příběhu o slavném vítězství. Ve skutečnosti jde o vyprávění o tom, jak medicína celá desetiletí odmítala důkazy, které měla přímo před očima. A jak muž, který je přinesl, skončil v ústavu pro duševně nemocné.
Dvě kliniky a dva různé světy
Vídeňská nemocnice měla od roku 1833 dvě porodnické kliniky. Od roku 1840 se na první z nich učili studenti medicíny a mladí lékaři, na druhé porodní asistentky. Ženy se na oddělení rozdělovaly podle dnů v týdnu na základě pevného rozpisu. Žádná si nemohla vybrat.
Podle rozboru v časopise European Journal of Epidemiology, jehož autoři znovu přepočítali všechna Semmelweisova data, umíralo na první klinice mezi červencem 1840 a říjnem 1846 na horečku omladnic 11,3 % rodiček. Šlo o 2 117 žen z necelých 19 000. Na druhé klinice, kde o rodičky pečovaly porodní asistentky, se úmrtnost podle dobových tabulek držela obvykle pod 4 %.
Vídeňanky to věděly. Semmelweis zaznamenal, že se ženy první kliniky bály a snažily se do nemocnice dorazit ve dnech, kdy rodičky přijímala ta druhá.
Ještě výmluvnější je pohled do minulosti. Autoři rozboru zjistili, že v letech 1784 až 1822 byla úmrtnost v porodnici nízká a v průměru se pohybovala kolem 0,8 %. Prudce začala stoupat až po roce 1823, kdy nemocnice zavedla do výuky patologickou anatomii, tedy pravidelné pitvy. Čísla tak ukazovala na pitevnu dávno předtím, než to někdo vyslovil nahlas.
Skalpel, který otevřel oči
Semmelweis zkoušel všechno možné. Na první klinice změnil polohu rodiček při porodu, aby byla stejná jako na druhé. Nepomohlo to. Teorie o zkaženém vzduchu nebo o vlivu počasí rovněž neobstály, protože obě oddělení dýchala stejný vzduch pod stejnou oblohou.
Zlom nastal 13. března 1847, kdy zemřel jeho přítel a učitel, profesor Jakob Kolletschka. Při pitvě ho jeden ze studentů nešťastně řízl skalpelem do prstu. Kolletschka dostal otravu krve a Semmelweis si při čtení pitevní zprávy všiml, že nález vypadá úplně stejně jako u rodiček, které umíraly na jeho klinice.
Semmelweis z toho vyvodil dvě věci: Kolletschka zemřel na stejnou nemoc jako matky, a proto musí mít oba případy i stejnou příčinu. Studenti chodili z pitevny rovnou k rodičkám a na rukou přenášeli stopy z mrtvých těl. Bakterie tehdy ještě nikdo neznal, a tak původce nákazy nazval rozkládající se živočišnou organickou hmotou.
Obyčejná voda a mýdlo podle Kadarova článku nestačily. V polovině května 1847 proto Semmelweis nařídil mytí rukou v roztoku chlorového vápna.
Výsledek, který nešlo přehlédnout
Podle dat z European Journal of Epidemiology klesla úmrtnost na první klinice v období od června 1847 do února 1849 na 2 %. V roce 1848, jediném celém roce, kdy si lékaři a studenti myli ruce chlorem, zemřelo na první klinice 45 žen z 3 556 a na druhé 43 z 3 219. Obě pracoviště tak měla najednou shodnou úmrtnost 1,3 %. Podle stejného rozboru klesla i úmrtnost novorozenců.
Když se úmrtnost na podzim 1847 nakrátko zvýšila, Semmelweis rychle odhalil příčinu.
Studenti si nemyli ruce dostatečně pečlivě a v jednom případě očistu vynechali po vyšetření pacientky s rozpadajícím se nádorem dělohy. Lékař tak pochopil, že nákaza nepochází jen z mrtvých těl, ale i od živých pacientů.
Představte si, že by dnes někdo přišel s opatřením, které stojí pár korun a několikanásobně sníží úmrtnost na infekce v porodnici. Lékařské časopisy by o tom psaly na titulních stranách.
Proč ho nikdo neposlouchal
V roce 1847 se nic takového nestalo. Části lékařů se dotkla už samotná představa, že by si jakožto gentlemani měli mýt ruce. Vlivný porodník Carl Braun sestavil seznam třiceti možných příčin horečky omladnic a nákazu z pitevny v něm zařadil až na 28. místo.
Semmelweisův nadřízený Johann Klein mu nedůvěřoval a v roce 1849 mu neprodloužil smlouvu. Mladý lékař proto v roce 1850 odešel do Pešti. V tamní nemocnici svatého Rocha pak v letech 1851 až 1855 zemřelo na horečku omladnic jen 8 žen z 933. Opatření zafungovalo znovu, a přesto opět téměř nikoho nezajímalo.
V hodnocení dalšího vývoje se historici rozcházejí. Autoři rozboru v European Journal of Epidemiology připomínají, že Semmelweis svou práci vydal až v roce 1861, tedy se třináctiletým zpožděním, psal rozvláčně a kritiky velmi ostře napadal. V otevřených dopisech evropským porodníkům je dokonce nazýval vrahy. Nicholas Kadar v American Journal of Obstetrics and Gynecology naopak tvrdí, že vyprávění o hádavém podivínovi, který si za neúspěch mohl sám, je pozdější mýtus. Podle něj šlo především o to, že objev odporoval všem tehdejším teoriím a stal se součástí mocenských sporů na vídeňské lékařské fakultě. Pravdivé může být obojí zároveň. Ani autorova příkrost však nemění nic na tom, že čísla mluvila jasně.
Konec v ústavu na Lazarettgasse
V červenci 1865 vylákal kolega Ferdinand von Hebra Semmelweise pod falešnou záminkou do vídeňského ústavu pro duševně choré. Dozorci ho tam zbili, oblékli do svěrací kazajky a zavřeli do temné cely. Zemřel 13. srpna 1865 ve věku 47 let na infekci, která se mu rozšířila z rány na pravé ruce. Na pohřeb přišlo jen několik lidí.
Zemřel tedy na otravu krve – na tutéž nemoc, proti níž celý život bojoval.
Kadar uvádí, že se Semmelweisovo učení potvrdilo asi patnáct let po jeho smrti, když se prosadila teorie o mikrobiálním původu nemocí. Louis Pasteur vypěstoval bakterii Streptococcus pyogenes z krve ženy s horečkou omladnic zhruba třicet let po Semmelweisově objevu. Dnes nese lékařovo jméno univerzita v Budapešti a psychologie používá pojem Semmelweisův reflex pro automatické odmítnutí nového poznatku jen proto, že odporuje zažitým představám.
Mýdlo, které stále podceňujeme
Upřímně mě na celém příběhu nejvíce zarazilo, jak dlouho trvalo, než odborníci přijali fakt, který byl jasně patrný z obyčejné tabulky počtů úmrtí. Mám ale pocit, že Semmelweisův reflex není jen historická kuriozita. Kdo z nás nikdy neodbyl informaci, která mu narušila pohodlný názor?
Důkladná hygiena rukou se přitom týká každého z nás. Doporučení autorit hovoří o mytí rukou vodou a mýdlem před přípravou jídla, během ní i po ní, po použití toalety a po přebalování dítěte. Mydlit je potřeba alespoň 20 sekund, tedy déle, než většina z nás běžně vydrží. Když voda s mýdlem nejsou k dispozici, poslouží dezinfekce s obsahem nejméně 60 % alkoholu.
Dvacet sekund u umyvadla. Semmelweis za prosazení podobné maličkosti zaplatil kariérou i životem. Až budete příště spěchat, dopřejte si ten čas celý.
P.S.
Při psaní mě nejvíce zarazilo, že v roce 1848 měly obě vídeňské kliniky najednou úplně stejnou úmrtnost. Lepší důkaz si těžko představit, a přesto nestačil. Podobné příběhy z dějin medicíny rád prověřuji v původních datech. Jestli vám to dává smysl, budu rád za jakoukoliv podporu.
