Článek
Sto sedmdesát milionů Američanů. Tolik dnes žijících lidí mělo podle výpočtu z roku 2022 v dětství v krvi takové množství olova, které by současní lékaři považovali za důvod k obavám. Jde zhruba o polovinu obyvatel Spojených států. Vědci z toho odvodili číslo, jež si lze jen stěží představit: 824 milionů ztracených bodů IQ.
V průměru to vychází na asi tři body na člověka. Průměr zde však klame. Lidé narození v polovině a na konci 60. let mohli podle výpočtu přijít až o šest bodů. Děti s nejvyšší hladinou olova v krvi pak ztratily dokonce více než sedm bodů. Hlavním zdrojem byl benzín, který jejich rodiče každý den tankovali.
Za objevem stojí jediný muž. A za koncem celé éry zase jiný vědec, jenž původně chtěl jen spočítat, jak je Země stará.
Čtyři desetiletí ve výfukových plynech
Studii vedli sociologové Michael McFarland a Mathew Hauer z Floridské státní univerzity spolu s Aaronem Reubenem z Dukeovy univerzity. Podle tiskové zprávy Dukeovy univerzity vyšla práce v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS). Výzkumníci propojili tři zdroje dat: měření olova v krvi amerických dětí, statistiky spotřeby olovnatého benzínu od 30. do 90. let a údaje o populaci. Pro každého Američana, který žil v roce 2015, pak odhadli, kolik olova se mu během dětství dostalo do těla.
IQ v této studii slouží jen jako měřítko. Olovo nepoškozuje pouze inteligenci, ztracené body IQ však vědci dokážou spočítat a porovnat. Rozdíl tří bodů u jednotlivce téměř nic neznamená, napříč populací však posouvá celé rozložení výsledků. Podle autorů může takový výkyv posunout lidi s IQ pod 85 až do pásma mentálního postižení, tedy pod hranici 70 bodů.
Spoluautor McFarland se nijak netajil tím, že ho výsledky zaskočily. Olovo se přitom do benzínu přidávalo od roku 1923, jeho spotřeba prudce stoupla na začátku 60. let a vrcholila o dekádu později. Ve Spojených státech ho jako přísadu do pohonných hmot definitivně zakázali až v roce 1996.
Muž, který si olovem umyl ruce
Benzínu s olovem se dlouho říkalo Ethyl a vymyslel ho chemik Thomas Midgley v laboratořích General Motors. Od roku 1916 hledal způsob, jak odstranit klepání motoru, které omezovalo výkon aut. Vyzkoušel tisíce látek včetně arzenu a síry, až skončil u tetraethylolova. Na trh zamířil nový benzín v roce 1923 v Daytonu ve státě Ohio.
Zanedlouho se ukázalo, že dělníci v továrnách vyrábějících tuto přísadu vážně onemocněli. Midgley proto v roce 1924 svolal novináře. Podle americké televize WTVR si látku nalil na ruce a asi minutu vdechoval její výpary. Tvrdil, že by to mohl dělat každý den bez jakýchkoliv zdravotních následků. Krátce nato však sám potřeboval lékařské ošetření.
Midgley v dopise z ledna 1923 přiznal, že trpí „lehkou otravou olovem“. Podle historika Billa Kovarika ho zdravotní potíže spojené s olovem provázely po zbytek života.
Midgley se zapsal do dějin ještě jednou. Vymyslel totiž freon, první chlorfluorovaný uhlovodík, který měl sloužit jako bezpečná náplň do ledniček. O desítky let později vědci zjistili, že tyto látky ničí ozonovou vrstvu. Jeden člověk tak stál u zrodu dvou velkých ekologických problémů 20. století. Vážně nemocný Midgley, jenž prodělal obrnu, zemřel v roce 1944. Uškrtil se v soustavě lanek a kladek, kterou si sám navrhl, aby se dokázal přesouvat z postele na invalidní vozík.
Historici ho přesto nevnímají jako padoucha. Byl to zaměstnanec řešící technický úkol. Kdyby přísadu neobjevil on, přišel by na ni podle historika Geralda Markowitze někdo jiný. Na samotných číslech to ovšem nic nemění.
Geolog, který chtěl změřit stáří Země
Konec olovnaté éry přinesl muž, kterého samotné olovo původně vůbec nezajímalo. Geochemik Clair Patterson chtěl určit stáří Země a v roce 1953 dospěl k číslu, jež platí dodnes: 4,55 miliardy let. Při práci však narážel na nečekanou překážku. Jeho vzorky neustále znečišťovalo olovo ze vzduchu. Podle magazínu Chicagské univerzity musel laboratoř vybavit jako operační sál a vybudoval zřejmě vůbec první vědeckou „čistou místnost“.
Následně začal pátrat po tom, odkud se olovo bere. V oceánu ho naměřil mnohem více u hladiny než v hloubce, což odpovídalo spadu z výfukových plynů. Odebíral také vrty z ledu v Grónsku a Antarktidě, kde se rok po roce ukládají vrstvy sněhu. Na nich bylo jasně patrné, že množství olova v ovzduší prudce vzrostlo zhruba od roku 1923 – tedy přesně od chvíle, kdy se začal prodávat Midgleyho benzín.
Ropný průmysl na vědce naléhal, aby výzkum zastavil, a vyhrožoval mu odebráním financí. Patterson přesto pokračoval s podporou státních agentur. Průmyslový expert Robert Kehoe mezitím v roce 1966 před americkým Senátem tvrdil, že olova v prostředí nepřibývá a jeho množství v lidském těle je naprosto přirozené. Výsledek tohoto sporu dnes už známe. Hladina olova v krvi amerických dětí klesla mezi lety 1978 a 1991 o 76 %.
Týká se olovo v benzínu i vás samotných?
Americká studie se zabývá tamní populací a české údaje z ní přímo odvozovat nelze. Samotný princip však zůstává stejný. Auta na olovnatý benzín jezdila po celém světě, i když se jednotlivé země lišily v tom, jak dlouho a v jakém množství se používal. Z českých čerpacích stanic zmizel v roce 2001. Do 70. let obsahoval jeden litr benzínu přibližně 0,6 gramu olova. Poslední zemí, která ho přestala prodávat, se v roce 2021 stalo Alžírsko.
Pokud jste v 60. a 70. letech vyrůstali u rušné silnice, olovo jste nejspíše vdechovali také. Neznamená to ale, že máte automaticky o několik bodů nižší IQ. Studie počítá průměry celé populace a o konkrétním člověku nedokáže říci nic. Výpočet vychází z modelu propojujícího spotřebu benzínu s naměřenými hladinami olova, přičemž každý takový model v sobě nese jistou míru nepřesnosti. Inteligenci ovlivňuje řada dalších faktorů, takže dopad samotného olova nelze zcela přesně oddělit. Autoři si to uvědomují a výsledek prezentují jako odhad, nikoliv jako exaktní měření.
Platí však jedna skutečnost, na níž se odborníci shodují. Historik Markowitz ji shrnul větou, že v dětském těle neexistuje žádná bezpečná hladina olova. Děti jsou totiž vůči olovu mnohem citlivější než dospělí, a proto dávalo smysl odstranit ho z benzínu co nejdříve.
Poučení na sto let
Osobně mi na celém příběhu nejvíce vadí, že trvalo celé půlstoletí, než se vědecká data promítla do zákonů. Patterson měl důkazy už v 60. letech, dělníci vážně onemocněli už ve 20. letech a sám Midgley o své otravě olovem věděl. Přesto se olovnatý benzín v Česku prodával ještě v době, kdy jsme běžně používali mobilní telefony a internet. Když proti sobě stojí nezávislé měření a tisková zpráva průmyslových firem, zkrátka se vyplatí věřit měření.
Midgley si na tiskové konferenci umyl ruce v jedu, aby přesvědčil novináře. Patterson se naopak snažil udržet v laboratoři co nejčistší vzduch i ruce. Až budete příště tankovat, můžete si vzpomenout, že nápis „bezolovnatý“ na stojanu není marketingový trik. Je to vítězství jednoho geologa, který chtěl jen zjistit, jak je Země stará.
P.S.
Nejvíce mě při psaní překvapilo, že se olovnatý benzín u nás prodával ještě v roce 2001. Pokud chcete více textů, které přepočítávají historii na čísla, podpořte mě libovolnou částkou. Každý příspěvek mi pomůže najít čas na další rešerše.
