Článek
Berlín, 1. dubna 1933. Před židovskými obchody postávají muži v hnědých uniformách. Na výlohách se objevují antisemitská hesla a příslušníci nacistických oddílů SA zastrašují zákazníky. Němci dostali jasný pokyn: Nenakupujte u Židů. Mnozí ho však prostě neposlechli. Dál chodili do svých oblíbených obchodů, někteří dokonce záměrně, aby dali najevo nesouhlas.
Ministr propagandy Joseph Goebbels přitom ve svém deníku popisoval bojkot jako velký úspěch. Veřejnost se podle něj s nacistickou akcí ztotožnila. Jenže dobové záběry a historické dokumenty ukazují jiný obraz. Lidé byli zvědaví, rozpačití a mnozí se odmítali podřídit. Celostátní bojkot skončil po jediném dni.
O pouhých pět let později už nacisté dokázali židovské obyvatelstvo z německého veřejného života téměř úplně vytlačit. Bývalí sousedé přicházeli o zaměstnání, majetek i základní práva. Během druhé světové války pak pronásledování přerostlo v systematické vyvražďování evropských Židů.
Jak se něco takového mohlo stát v zemi, kde Židé po generace žili, pracovali a vychovávali děti? Odpověď je nepříjemnější než představa, že Hitler jednoduše přesvědčil celý národ k nenávisti.
Hitlera nevolila většina Němců. Přesto ovládl celou společnost
Začněme číslem, které v debatách o nacismu často zapadá.
V listopadových parlamentních volbách roku 1932 získala Hitlerova NSDAP pouhých 33,1 % hlasů. Stala se sice nejsilnější stranou, ale rozhodně neměla většinovou podporu voličů. Hitler se stal kancléřem 30. ledna 1933 po dohodě s konzervativními politiky, kteří se domnívali, že ho dokážou udržet pod kontrolou.
Podrobnosti popisuje encyklopedie amerického Muzea holokaustu.
Nacistická propaganda ostatně před převzetím moci nestavěla antisemitismus vždy do popředí. Hitler sliboval práci, hospodářské oživení, pořádek a návrat německé prestiže. Právě tyto sliby oslovovaly i lidi, kteří nebyli přesvědčenými zastánci jeho rasové ideologie.
Představte si člověka, který volil Hitlera, protože přišel o práci. Za několik měsíců vidí, že jeho nový kancléř pronásleduje židovské spoluobčany. Může s tím nesouhlasit, může to přehlížet, případně sám sebe přesvědčovat, že vláda asi ví, co dělá. Ani jedna z těchto reakcí automaticky neznamená, že se z něj přes noc stal fanatický antisemita.
Část Němců ale nacistickou nenávist sdílela už před rokem 1933. Antisemitismus měl v Evropě dlouhou historii a Hitler na existující předsudky navázal.
Připomeňme ještě jeden fakt. V Německu tehdy žilo přibližně 523 000 Židů, tedy méně než jedno procento obyvatel. Podle historických údajů Muzea holokaustu jich zhruba 70 % bydlelo ve městech.
Mnoho Němců proto žádného židovského souseda osobně neznalo. Obraz Židů si vytvářeli především z toho, co slyšeli ve veřejném prostoru. A ten nacisté velmi rychle ovládli.
Nejdříve přišla propaganda. Potom se nenávist dostala do zákonů
Hitlerův režim pochopil, že nestačí neustále opakovat, kdo je údajný nepřítel. Potřeboval také umlčet hlasy, které by jeho tvrzení vyvracely.
Nacisté proto postupně ovládli tisk, rozhlas, film i školství. Zakazovali nepohodlné knihy, zavírali opoziční noviny a ve školách nahrazovali učebnice materiály, které děti vychovávaly k poslušnosti vůči Hitlerovi a k antisemitismu.
Podle amerického Muzea holokaustu fungovala propaganda ruku v ruce s cenzurou. Režim šířil vlastní představy a současně omezoval možnost veřejně je zpochybňovat.
Je to podobné, jako kdybyste každý den slyšeli ze všech hlavních médií stejný příběh a jeho kritici by postupně mizeli z veřejné debaty. Z opakovaného tvrzení se tím nestane pravda. Může však začít působit jako názor, který zastává každý.
Vedle propagandy přišla ještě účinnější zbraň: zákony.
Už v dubnu 1933 začali nacisté propouštět Židy ze státní služby a omezovat jim přístup k některým profesím. V září 1935 přijali Norimberské zákony, které Židy zbavily plnohodnotného říšského občanství a zakázaly sňatky či intimní vztahy mezi Židy a lidmi označovanými režimem za osoby německé krve.
Text zákonů a jejich důsledky ukazují, jak důsledně nacisté zasahovali do každodenního života.
Zkuste si představit židovského lékaře, který vás léta ošetřoval. Jednoho dne zjistíte, že už svou práci nesmí vykonávat. Nikoli proto, že by někomu ublížil, ale kvůli svému původu.
Podobná opatření postupně vytvářela dojem, že diskriminace je běžnou součástí fungování státu. A spousta lidí se tomu přizpůsobila.
Zásadní roli přitom hrálo zastrašování. Nacisté už během roku 1933 zatýkali politické odpůrce, omezovali občanské svobody a zřizovali první koncentrační tábory. Veřejně se postavit režimu bylo nebezpečné.
Nebylo by však přesné tvrdit, že všichni mlčeli jen ze strachu.
Někteří Židy nenáviděli. Jiní na jejich pronásledování vydělávali
Možná nejméně pohodlnou část tohoto příběhu představují lidé, kteří nacistickou ideologii nijak zvlášť neprožívali, ale dokázali z ní těžit.
Jak vysvětluje Muzeum holokaustu ve svém rozboru role přihlížejících, do pronásledování se zapojovali lidé napříč společností. Úředníci zpracovávali dokumenty k zabavení majetku. Učitelé vyučovali podle rasistických učebnic. Obchodníci přebírali podniky svých židovských konkurentů.
Nacisté postupně donutili mnoho Židů prodávat majetek hluboko pod cenou. Nežidovští Němci tak mohli levně získat obchod, byt nebo vybavení, které dříve patřilo někomu jinému.
Právě tady se ukazuje, proč samotná propaganda jako vysvětlení nestačí.
Člověk nemusel věřit každému Hitlerovu slovu. Stačilo, že mu systém nabídl výhodu a on byl ochoten přehlédnout, jak k ní přišel.
Jiní se báli o práci, společenské postavení nebo bezpečí rodiny. Někteří udávali sousedy z přesvědčení, další z osobní zášti či kvůli vlastnímu prospěchu.
Každý z těchto motivů byl jiný. Výsledek ale býval stejný.
Historici proto upozorňují, že označení „pasivní přihlížející“ není vždy přesné. Kdo koupil zabavený majetek, udal kolegu nebo vědomě napomáhal diskriminaci, nebyl pouhým divákem.
Na podzim 1938 se naplno ukázalo, kam až nacistická politika dospěla.
Během křišťálové noci z 9. na 10. listopadu nacisté a další účastníci pogromu vypalovali synagogy, ničili židovské obchody a napadali jejich majitele. Mnozí Němci pouliční násilí a ničení majetku odsuzovali, přestože samotné vytlačování Židů ze společnosti podporovali nebo tiše snášeli.
Veřejný odpor zůstal omezený. Rozhořčení nad rozbitou výlohou se totiž automaticky neproměnilo v ochotu zastat se člověka, kterému obchod patřil.
Proč většina mlčela, když někteří dokázali protestovat?
Příběh nacistického Německa by nebyl úplný, kdybychom opomenuli lidi, kteří se odmítli podvolit.
V únoru 1943 se v berlínské ulici Rosenstraße začali scházet příbuzní Židů zadržených nacistickou policií. Šlo především o nežidovské ženy, jejichž židovští manželé skončili ve vězení. Bály se, že své blízké už nikdy neuvidí.
Přestože jim od ozbrojené policie hrozilo násilí, v protestu vytrvaly. Podle podrobného historického rozboru Muzea holokaustu se před budovou mezi 27. únorem a 6. březnem vystřídalo zhruba 200 demonstrantů.
Zadržené muže úřady postupně propustily. Bylo by však nepřesné tvrdit, že si jejich propuštění vynutil přímo protest. Gestapo původně neplánovalo tuto konkrétní skupinu deportovat do Osvětimi a historici upozorňují, že rozšířený příběh o vítězství demonstrantek v tomto bodě neodpovídá dobovým dokumentům.
Odvahu protestujících žen to nijak nesnižuje. Nemohly tušit, jak se nacisté rozhodnou ani zda proti nim nepoužijí zbraně.
Proč tedy našly odvahu právě ony? Rozhodující roli sehrály osobní vazby. Nešlo o vzdálené spoluobčany, ale o jejich vlastní manžele a nejbližší rodinu.
Pro většinu ostatních Němců však veřejná pomoc pronásledovaným představovala riziko, které nechtěli podstoupit. Někteří pomáhali v tajnosti, jiní se snažili držet stranou. A nechyběli ani lidé, kteří režim aktivně podporovali a jeho kroky vítali.
Neexistuje jediná psychologická poučka, která by vysvětlila chování celé společnosti.
Jisté ale je, že Hitler nepotřeboval pro svou nenávist získat každého. Stačilo vybudovat stát, v němž měla diskriminace oporu v zákoně, odpůrci čelili represím a dostatek lidí byl ochoten spolupracovat nebo nezasahovat.
Právě v tom tkví jedno z nejznepokojivějších poučení z nacistického Německa.
K pronásledování přispívali nejen přesvědčení fanatici, ale i lidé, kteří dali přednost kariéře, penězům, poslušnosti nebo vlastnímu pohodlí před právy druhých.
Miliony lidí nemusely projít stejnou proměnou. Stačilo, že jejich různé postoje a rozhodnutí umožnily režimu zajít zase o krok dál.
A lidé, kteří se kdysi denně potkávali na stejné ulici, už najednou nežili ve společnosti, kde platí stejná pravidla pro všechny.
P.S.
Díky, že jste dočetli až sem! Při čtení historických dokumentů mě zaujalo především to, jak velký rozdíl může být mezi tím, co si lidé myslí, a tím, co jsou ochotni udělat. Někteří Němci se pronásledování Židů účastnili z přesvědčení, jiní kvůli vlastnímu prospěchu a další se báli postavit režimu. A právě podobné příběhy podle mě stojí za připomínání. Historie totiž není jen seznam dat, panovníků a bitev. Je také záznamem lidských rozhodnutí, která měla pro ostatní často tragické následky. Jestli vás článek zaujal a chcete podpořit vznik dalších textů, které se snaží historické události vysvětlovat prostřednictvím konkrétních dokladů a souvislostí, budu rád za vaši podporu. Pomůže mi dál připravovat podobná témata.






