Článek
Česká politika má zvláštní talent rozproudit největší emoce ve chvíli, kdy už by člověk chtěl jen dojídat cukroví a přepnout hlavu do režimu „neřešit“. Stačí jedno slovo: milost. Prezident Petr Pavel letos omilostnil patnáct lidí, na Hrad přitom dorazilo přes tisíc žádostí. Celkově od nástupu do funkce použil tuto pravomoc v devatenácti případech.
A teď se pohodlně usaďte, protože přichází tradiční české kolečko. Jedni mluví o projevu lidskosti, druzí o ohýbání spravedlnosti. Třetí už pátrají po tom, komu to „zase pomohlo“, a čtvrtí se ptají, proč vůbec existuje pravomoc, kterou nelze vrátit jako vadné zboží. Hlasy se překřikují, emoce planou. Jen málokdo si ale položí otázku, která by byla zároveň nepříjemná i užitečná: proč těch žádostí přichází tolik?
Prezident jako zákaznická podpora státu
Když se řekne „milost“, část lidí si pořád představí pohádkového krále, který někomu velkoryse odpustí. Jenže dnešní realita je mnohem prozaičtější. Milost dnes často funguje jako zákaznická podpora veřejné správy. Jako když voláte na infolinku, protože se vám v systému zaseklo něco, co by se - alespoň na papíře - zaseknout nemělo.
Ta analogie sedí překvapivě dobře. Vyplníte žádost, popíšete problém, přiložíte důkazy a čekáte, jestli „někdo nahoře“ uzná, že standardní postup už nedává smysl. Letos tak prezident prominul zbytek trestu starší ženě, která se na naléhání vnuka podílela na přeposílání zásilek se zakázanými látkami do vězení. Hrad v odůvodnění zdůraznil její bezúhonnost, vysoký věk, nátlak okolí i zdravotní důvody.
A teď to podstatné: podobné rozhodnutí lze emocionálně rozcupovat z obou stran. „Má to být trest, tak ať si ho odsedí,“ zazní z jedné. „Tohle je spíš sociální tragédie než zločin století,“ odpoví druhá. Oba tábory budou mít pocit, že brání morálku. A právě v tom je ten háček.
Milosti nejsou slabost, ale přiznání, že systém skřípe
Milosti nejsou v prvé řadě o prezidentech. Jsou o systému, který si občas neumí poradit bez výjimky. Ta výjimka pak funguje jako náplast. Drží. Zároveň ale připomíná, že je pod ní rána.
Představte si justici jako automat na kávu. Má jasná tlačítka, jasná pravidla a většinou funguje spolehlivě. Jenže někdy vypadne kelímek, jindy se káva vylije, a občas automat vydá účtenku, ale nenalije nic. Milost je člověk s klíčem, který otevře dvířka a řekne: „Dobře, tohle tentokrát opravíme ručně.“ Nikoliv proto, že by pohrdal pravidly, ale proto, že vidí, že v konkrétním případě vedou k absurdnímu výsledku.
Prezident ostatně dlouhodobě říká, že při posuzování bere v úvahu nejen zdravotní stav, ale i další okolnosti, třeba sociální situaci. Pro jedny je to šlechetnost, pro druhé „měkkota“. Možná je to ale jen přiznání reality: život se občas do šablony prostě nevejde.
A teď ta ironie: chceme spravedlnost, ale milujeme výjimky
Česká debata o milostech je fascinující v jedné věci. Tvrdí, že jde o právo a principy, ale ve skutečnosti odhaluje naši potřebu, aby svět byl zároveň přísný i milosrdný - ideálně podle toho, jak se zrovna cítíme.
Jakmile milost dostane někdo, koho si dokážeme představit jako „naši babičku“, zvedne se vlna soucitu. Jakmile ji dostane někdo, koho si automaticky uložíme do škatulky „vykuk“, nastupuje chuť po exemplárním trestu. Detaily přitom znát nemusíme. Detaily brzdí. Emoce jedou rovnou.
Celou debatu navíc přiživuje fakt, že si Hrad dnes žádosti zpracovává sám, místo aby první síto prošlo resortem spravedlnosti, jak tomu bylo u některých předchozích prezidentů. Pro část veřejnosti je to důkaz samostatnosti, pro jinou část signál, že „si to zase dělají po svém“. Jednoduché výklady se prodávají nejlépe.
Výsledek? Milosti se mění v každoroční rituál veřejného moralizování. Přitom by šlo udělat něco praktičtějšího: brát tisíce žádostí jako zpětnou vazbu, že v některých typech kauz lidé nevnímají trest jako spravedlivý, ale jako slepý. To není omluva pachatelů. To je varování pro zákonodárce.
Milosti jsou zkrátka nepohodlné zrcadlo. A česká politika, jak známo, má zrcadla ráda hlavně tehdy, když v nich vypadá dobře.
