Článek
Češi se zvládnou pohádat o cokoli, ale důchody mají zvláštní schopnost: promění nedělní oběd v improvizovanou sněmovnu. Jeden hodí na stůl „reformu“, druhý přisadí „okrádání“ a třetí vytáhne větu, která zní jako ultimátum od samotného života: „Vymíráme. A za pár desítek let budou penze k smíchu.“ A v tu chvíli už to jede.
Debata rychle nabere tempo i emoce. Padnou velká slova, menší fakta a skoro vždycky i dobře míněná rada. Třeba „kdo má pod padesát, ať se státním důchodem příliš nepočítá“. Stáří si zaplatí sám, ze svých aktiv. A kdo si je nevybuduje, má smůlu - může klidně pracovat do sta, ideálně někde u závory jako hlídač.
Když průběžný systém potká prázdnou porodnici
Tohle by se dalo shodit ze stolu jako další česká disciplína „katastrofa v přímém přenosu“, kdy se z jedné zprávy vyrábí konec světa. Jenže pak přijde studená sprcha jménem demografie. Podle ČT24 se v Česku narodilo nejméně dětí v historii a podle průběžných dat zdravotníků letošek téměř jistě překoná loňské minimum. V některých regionech hlásí skoro o pětinu méně novorozenců. To už není internetová hysterie, ale trend, který se do budoucích rozpočtů propisuje stejně spolehlivě jako inflace do ceny rohlíku.
A teď si to spojme s větou, která u piva padá s železnou pravidelností. Máme průběžný penzijní systém. V překladu do běžného života jde o štafetu. Dnešní pracující běží s kolíkem v ruce, tedy s odvody, a předávají ho dnešním důchodcům v podobě penzí. Funguje to, dokud je běžců dost.
Problém nastává ve chvíli, kdy se na start postaví méně lidí a na trati přibývá těch, kteří čekají na předávku. Štafeta se běžet dá i tak. Jen je to náročnější, tempo zpomaluje a časem někdo začne funět. A to už není metafora pro hospodskou debatu, ale docela přesný popis toho, co čeká systém, který stojí na počtech lidí.
Devadesátky jako demografický „výpadek v dodávkách“
Na celé věci je nejpikantnější jedna zdánlivě nenápadná věta: děti dnes rodí hlavně ženy z populačně slabších devadesátých let. Ročníky, kterých je už ze své podstaty méně. Jejich matky navíc vstupovaly do rodičovství zhruba o pět let dřív. Výsledek je dvojitý zásek. Budoucích rodičů je méně a samotné rodičovství se zároveň odsouvá. Odborníci proto počítají s nízkou porodností i v dalších letech.
A právě tady vzniká jeden z nejčastějších českých omylů. Politici i veřejnost se chovají, jako by demografie byla počasí. „Je to nepříjemné, ale nedá se s tím nic dělat.“ Jenže demografie funguje spíš jako dodavatelský řetězec. Když vám několik let po sobě chodí menší dodávky, sklad se jednou vyprázdní. A v tu chvíli nepomůže křičet na skladníka, že má zabrat víc.
Počty lidí se nedají dohnat tiskovou konferencí ani jedním zákonem. Reagují pomalu, ale o to tvrdohlavěji. A čím déle se tváříme, že jde jen o nepříjemnou předpověď, tím dražší bude chvíle, kdy zjistíme, že ve skladu už opravdu není z čeho brát.
Je vám pod padesát? Vítejte v kurzu sebe-záchrany
Do téhle atmosféry dokonale zapadá drsný leitmotiv: „Každý si zaplatí stáří sám.“ Zní to uhlazeně, skoro ctnostně. Jako osobní odpovědnost s příchutí trestu pro ty „nezodpovědné“. Jenže v měřítku celé společnosti je to podobné, jako říct: když v nemocnici chybí personál, každý si příště odoperuje slepák doma.
U jednotlivce to může fungovat jako motivace. U společnosti to často dopadne jinak. Část lidí skutečně spoří a investuje, část sotva vyjde s penězi a zbytek se učí novou dovednost: tvářit se klidně pokaždé, když padne slovo „budoucnost“.
A mimochodem, věta „kdo si nevybuduje aktiva, bude makat do sta“ je politicky vděčná hlavně proto, že se snadno vysloví a těžko představí. Každý zná někoho, kdo pracuje rukama, má bolavá záda a nechce slyšet, že jeho plán na stáří je „hlídač“. V tu chvíli už nejde o ekonomické výpočty. Jde o důstojnost.
Proč se o reformě mluví pořád stejně a nedostatečně
Největší český paradox důchodů je prostý. Všichni chtějí jistotu, ale nikdo nechce znát cenu. Důchodová reforma není kouzelný trik, který vytáhnete z klobouku. Je to soubor nepopulárních voleb: kdo bude pracovat déle, komu se penze bude počítat jinak, jak lidi přimět k vlastní rezervě, jak spravedlivě zohlednit fyzicky náročné profese a jak nastavit pravidla tak, aby se nepřepisovala každé volební období.
Možná by pomohla jediná věc. Ubrat moralizování a přidat poctivou větu „takto to bude“. Protože dokud se debata odehrává mezi výkřiky „reforma!“ a „zločin!“, dál se šíří ta nejjednodušší a zároveň nejjedovatější fráze: „Mladí se důchodu nedožijí.“
Ne proto, že by šlo o stoprocentní pravdu. Ale proto, že v zemi s rekordně nízkou porodností začíná znít až příliš uvěřitelně.
