Článek
Když zkoumáte starodávné mýty a eposy, obvykle v nich nacházíte nadpřirozená vysvětlení reálných přírodních jevů. Blesky z mraků vrhá rozhněvaný Zeus, zničující zemětřesení způsobuje neklidný Poseidon. Vše je zpravidla zahaleno do hutného oparu mystiky, kouzel a božských rozmarů.
V jednom konkrétním díle z počátku 14. století ale badatelé narazili na pasáž, která se tomuto zaběhnutému vzorci naprosto vymyká.
Autor textu v ní s neuvěřitelným citem pro detail popisuje apokalyptickou událost. Z nebes padá obrovské, hmotné těleso. Nejedná se ale o žádné symbolické nebo éterické snášení se na zem, jaké byste logicky čekali od středověkého básníka. Toto konkrétní těleso naráží do zemského povrchu na jižní polokouli s naprosto nepředstavitelnou kinetickou energií.
Italský renesanční mistr Dante Alighieri ve svém nejslavnějším eposu Peklo (Inferno), jenž tvoří úvodní část gigantické Božské komedie, nepopisuje jen nějaký magický úkaz, ale chladnou, tvrdou fyzikální destrukci.
- Těleso okamžitě proráží zemskou kůru a vytváří obrovskou, terasovitou dutinu, která sahá až hluboko do samotného středu planety.
- Při drtivém dopadu dochází k masivnímu přesunu horniny a podloží.
- Na opačné straně glóbu se vlivem vytlačené masy zvedá gigantická nová hora.
Zní to povědomě? Mělo by. Představte si, že vezmete velmi těžkou bowlingovou kouli a z velké výšky ji pustíte do hlubokého, hustého bláta. Koule vyhloubí masivní kráter, zatímco hrubá síla nárazu nekompromisně vytlačí okolní hmotu ven a vzhůru. Je to elementární fyzika dopadu.
Zásadní problém je, že v době vzniku tohoto textu neexistovala planetární věda. Lidé pevně věřili, že vesmír je dokonalý, neměnný a uspořádaný podle úhledných antických představ. Občasné padající kameny z nebes byly považovány za pouhý atmosférický úkaz. Přesto Dante s hrůznou přesností načrtl model, který moderním geologům začal dávat smysl až o plných pět století později.
Překvapení z literárních hlubin
Oním záhadným tělesem, které se sneslo z nebes a zdevastovalo strukturu planety, nebyl podle autora meteorit ani kus chladné skály. Byl to samotný vládce temnot, Lucifer.
Dlouhá staletí literární kritici i historici vnímali Luciferův pád pouze jako mistrnou teologickou metaforu. Pýcha předchází pád, padlý anděl je s ostudou vyhnán z ráje a zaboří se do Země. Tečka.
To platilo až donedávna. Profesor anglické literatury a odborník na průsečíky mýtů a vědy Timothy Burbery z Marshallovy univerzity totiž vložil Danteho text pod zcela nový drobnohled. Svá zjištění nedávno oficiálně prezentoval na prestižním valném shromáždění EGU (European Geosciences Union – Evropská unie geověd).
Podle Burberyho detailního výzkumu Dante ve skutečnosti nevědomky provedl první geofyzikální myšlenkový experiment v naší historii.
„Ačkoliv Dante nebyl vědec, byl jedním z prvních lidí v historii, kteří cíleně promýšleli fyzikální důsledky obrovské masy narážející do Země vysokou rychlostí,“ tvrdí jasně závěry publikované ve studii. Když se na stavbu pekla podíváme přísnýma očima moderní vědy a fyziky impaktních kráterů, paralely jsou až mrazivě přesné.
Kruhy pekla a zrození vyvržené hory
Když obří asteroid vysokou rychlostí narazí do planety, nikdy nevytvoří jen jednoduchý důlek v zemi. U masivních těles vždy vznikají takzvané koncentrické impaktní pánve s vrstvenými, ustupujícími terasami – struktury, které dnes díky teleskopům běžně pozorujeme na Měsíci nebo na planetě Venuši.
Co najdeme při čtení v Dantově Pekle? Propast sestávající přesně z devíti zužujících se, stupňovitých a terasovitých kruhů.
Tím ale překvapivá geologická preciznost zdaleka nekončí. Když totiž obří Lucifer podle eposu dopadl na jižní polokouli Země, obrovské množství zemské masy doslova uhnulo v hrůze před jeho přítomností. Tato takzvaná „ejecta“ (odborný termín pro materiál vyvržený při impaktu tělesa) se přesunula hluboko napříč planetou a vytvořila na severní polokouli zbrusu novou horu Očistce.
Z přísného hlediska impaktní mechaniky to dává perfektní smysl. Extrémní kinetická vlna zkrátka projde tělesem zasažené planety a logicky způsobí mohutný zdvih nebo deformace na protilehlé straně zemské kůry.
Danteho vize navíc prozíravě zahrnuje ještě jeden výjimečný fyzikální detail: Lucifer po svém brutálním dopadu nezmizí, ani se nevypaří. Zůstává trčet pevně zamrzlý v ledu ve vnitřním středu planety. Běžné asteroidy se při podobně masivním nárazu drtivou většinou roztříští na prach nebo vypaří kvůli uvolněné tepelné energii. Existují však fascinující výjimky. Burbery ve své geologické analýze eposu upozorňuje na paralelu s proslulým šedesátitunovým meteoritem Hoba ležícím v africké Namibii. Ten na rozdíl od jiných přežil svůj ohnivý průlet atmosférou i smrtící dopad a dodnes leží na místě de facto vcelku.
Varování pečlivě skryté v poezii
Abychom plně docenili obrovskou genialitu této starodávné myšlenky, musíme se na chvíli podívat na širší historický kontext. Dante psal své vrcholné dílo na samém počátku 14. století. Trvalo celých dalších pět set let, než uznávaný německý fyzik Ernst Chladni v roce 1794 odvážně a průlomově prohlásil, že meteority mají mimozemský původ.
Tvrdí tedy dnes akademici a vědci, že Dante ovládal tajné fyzikální rovnice a uměl předpovídat údery asteroidů? Jistěže nikoli. Tento fascinující objev spadá do rozvíjejícího se oboru takzvané geomytologie. Tento neotřelý směr moderního výzkumu objevuje, jak starověké mýty, středověké legendy nebo zdánlivě smyšlená umělecká díla nevědomky konzervují reálné přírodní procesy a historické katastrofy.
Dante Alighieri zkrátka jen využil svou fenomenální literární představivost spojenou s brilantním logickým úsudkem. Pokud padá z nebe něco nemyslitelně velkého a těžkého obrovskou rychlostí dolů, musí to zákonitě zanechat fyzikální stopu úměrnou své nesmírné síle.
Ať už tedy italský mistr plánoval skrytě varovat budoucí generace, nebo jen s perem v ruce hledal co možná nejpůsobivější kulisy pro zatracení bájných hříšníků, jedno je naprosto jisté. Jeho dechberoucí Peklo nám i po uplynutí sedmi staletí dokazuje, že ty nejděsivější příběhy a ty nejhlubší vědecké pravdy k sobě mají často mnohem blíž, než si myslíme. Někdy jen musíme umět číst mezi řádky.
P.S.
Díky, že jste se mnou sestoupili do hlubin Danteho vizí! Doufám, že až příště otevřete nějakou klasiku, už v ní neuvidíte jen povinnou četbu, ale možná i skryté poselství o tom, jak funguje náš svět. Pokud vám tento vhled do světa geomytologie pomohl uvidět v poezii tvrdou vědu, budu rád za vaši podporu. I symbolický příspěvek mi pomůže dál sledovat tyto mezioborové studie a přinášet vám fakta, která nám vracejí úžas do každodenního života.
