Článek
Podzim roku 14 našeho letopočtu, letní tábor tří legií v Panonii. Císař Augustus je mrtvý, velitel Junius Blaesus na pár dní uvolnil službu kvůli smutku a vojáci mají najednou čas. Večer co večer se kolem jednoho z nich srocuje hlouček. Jmenuje se Percennius a než narukoval, vedl v divadle najaté tleskače. Davy uměl spolehlivě strhnout.
Jeho řeč zaznamenal historik Tacitus a zní nečekaně moderně. Deset asů denně, stěžoval si Percennius, je cena za tělo i duši. Z té mzdy si voják musí koupit oblečení, zbraně i stan, podplatit surového centuriona a vykoupit se z těžké služby. Šediví veteráni absolvují třicátou či čtyřicátou výpravu a místo odměny jim nakonec přidělí kus bažiny nebo holé stráně kdesi na konci světa. Požadavek zněl jasně: denár za den, šestnáct let služby a odstupné v penězích, vyplacené přímo v táboře.
Legie se vzbouřily. Vyhnaly tribuny, vyplenily zavazadla důstojníků a zabily centuriona Lucilia, kterému se v táboře posměšně říkalo „Sem s další“. Přezdívku si vysloužil tím, že o záda vojáků lámal hůl a hned volal po nové. Tím padá mýtus o mlčenlivých řadách, které bez reptání poslouchají.
Žold, ze kterého se platil i stan
Jedním z hlavních zdrojů představy o železné disciplíně Římanů je řecký historik Polybios. Ve 2. století před naším letopočtem popsal římskou armádu s neskrývaným obdivem. Jenže když čtete jeho šestou knihu pozorně, nenajdete v ní žádnou tajemnou římskou povahu. Najdete v ní ceník.
Pěšák podle Polybia dostával dva oboly denně, centurion dvojnásobek a jezdec drachmu. Hned v další větě dodává, že kvestor vojákovi strhává ze žoldu cenu obilí, oblečení i každé další zbraně. Spojenci dostávali příděly zdarma, římští občané si je platili sami. Percenniova stížnost tedy nebyla výmyslem agitátora, ale každodenní realitou.
Finanční otázky musel řešit i samotný Augustus. Podle historika Cassia Dia byli vojáci na sklonku jeho vlády tak nespokojení s ubohými odměnami, že nikdo z nich nechtěl sloužit déle, než musel. Senát proto odhlasoval, že legionář dostane po dvaceti letech služby 12 000 sesterciů a pretorián po šestnácti letech dokonce 20 000. Krátce nato založil Augustus vojenskou pokladnu. Žádný z návrhů senátorů mu nevyhovoval, a tak na její financování zavedl pětiprocentní daň z dědictví. Disciplínu armády tak nakonec spolufinancovali dědicové.
Tresty vykonávané vlastními druhy
Peníze fungovaly jako lákadlo. Tresty popsal Polybios stejně věcně, čtou se ovšem mnohem hůř. Hlídka, která v noci opustila stanoviště, šla před soud tribunů. Odsouzeného se tribun jen symbolicky dotkl holí a následně ho vojáci z celého tábora utloukli nebo ukamenovali. Kdo náhodou přežil, neměl kam jít. Domů se vrátit nesměl a žádný příbuzný by ho pod střechu nepřijal.
Stejný osud čekal vojáka, který v táboře kradl, křivě svědčil nebo ze strachu odhodil zbraň. Pokud z bojiště utekla celá jednotka, přišla na řadu decimace. Ze zbabělců se losem vybral každý desátý a toho pak ubili vlastní spolubojovníci. Ostatní dostávali místo pšenice ječmen a museli tábořit mimo bezpečí opevnění. Polybios nic nezastírá. Otevřeně píše, že tato metoda spolehlivě vzbuzuje strach a zároveň napravuje škody.
Decimace však představovala spíše hrozbu než běžnou praxi. Když k ní Marcus Crassus přistoupil ve válce se Spartakem, rozdělil podle Plútarcha pět set uprchlíků do padesáti desítek a z každé nechal popravit jednoho muže. Plútarchos ale výslovně uvádí, že Crassus tímto krokem jen obnovil trest, který se po mnoho let nepoužíval. Strach totiž fungoval nejlépe tehdy, když pouze visel ve vzduchu.
Odměny nošené v průvodech
K trestům neoddělitelně patřily i odměny a Polybios jim věnuje stejný prostor. Nastavený systém měl jasná pravidla:
- Kdo dobrovolně zranil nepřítele v šarvátce, obdržel před nastoupeným vojskem kopí.
- Kdo nepřítele zabil a obral o zbroj, získal pohár. V případě jezdce šlo o koňský postroj.
- První muž na hradbách dobývaného města si vysloužil zlatý věnec.
- Zachráněný voják musel svého zachránce až do smrti ctít jako vlastního otce.
Vyznamenaní muži směli své ozdoby nosit při náboženských průvodech a ukořistěné zbraně si doma věšeli na nejviditelnější místo. Polybios celou pasáž uzavírá úvahou, kterou by mohl podepsat i moderní manažer. Vzhledem k pečlivosti, s jakou Římané přistupují k trestům i odměnám, se nelze divit úspěšnosti jejich vojenských tažení.
Polybios, nejslavnější svědek římské kázně, ji tedy nepopisuje jako ctnost. Vidí v ní dobře nastavený systém.
Když se věrnost prodává v dražbě
Kam až může zajít armáda, která si plně uvědomuje cenu své věrnosti, ukázal rok 193. Císař Pertinax slíbil pretoriánům štědrou odměnu a snažil se obnovit pořádek. Vojáci se však báli ztráty svých výsad a po 87 dnech vlády panovníka v paláci zavraždili.
Následovala scéna, kterou Cassius Dio popisuje z pozice přímého svědka s nepokrytým odporem. Městský prefekt Sulpicianus uvnitř tábora a Didius Julianus u brány se předháněli v tom, kdo vojákům nabídne víc. Dio celou situaci přirovnává k tržišti nebo aukční síni. Sulpicianus se dostal na částku 20 000 sesterciů na muže. Julianus následně přihodil o pět tisíc víc, ukázal sumu na prstech a tím si koupil říši. Vládl pouhých 66 dní.
O osmnáct let později umíral císař Septimius Severus, který se k moci dostal právě díky podpoře legií. Dio tvrdí, že jeho poslední radu synům cituje naprosto přesně: „Buďte svorní, obohaťte vojáky a všemi ostatními pohrdejte.“
Slepá místa historických pramenů
Výcvik, stavba opevněných táborů i tvrdá kázeň nepochybně existovaly. Legie díky nim vítězily celá staletí. Vždy je ale potřeba brát v úvahu, kdo nám příběh vypráví. Cassius Dio byl senátor, který Juliana osobně zažil v kurii, a ani Tacitus nechová ke vzbouřencům sympatie. Vzpouru líčí jako dílo demagogů a armádní spodiny, zatímco Dio vnímá dražbu jako absolutní vrchol hanby.
Tacitus sice dokáže podat střízlivější obraz než pozdější autoři, což jsem rozebíral u legendy o Neronovi a hořícím Římě, ale i tak je jejich pohled nutně zkreslený. Tato zaujatost ovšem paradoxně dodává váhu hlavnímu zjištění. I lidé, kteří chtěli vojáky vykreslit v tom nejhorším světle, popisují armádu řízenou penězi a strachem.
Co po Percenniovi zůstalo
Percennius svého vysněného denáru za den nedosáhl. Když se vzbouřencům při zatmění Měsíce rozklepala kolena, nechal ho Drusus popravit společně s druhým vůdcem Vibulenem. Tacitus suše poznamenává, že těla buď zahrabali pod velitelský stan, nebo je zkrátka pohodili za valem.
Jeho praktické uvažování ho ale přežilo. O necelá dvě století později už žádný řadový voják nemusel na velitele křičet. Umírající císař to totiž svým synům kladl na srdce sám.
P.S.
Až příště uvidíte ve filmu dokonale sevřené řady legionářů, možná si vzpomenete na Percennia a jeho deset asů denně. Při psaní mě nejvíc bavilo, jak málo se za dva tisíce let změnilo na tom, co lidi žene do práce i do vzpoury. Pokud vás podobné pohledy do historie baví, budu rád, když mě podpoříte. Každý příspěvek mi dává čas číst prameny místo převyprávěných legend.
