Článek
Řím je v plamenech. Lidé utíkají úzkými uličkami, křičí, tlačí se, padají. A někde nahoře, v bezpečí a pohodlí, stojí císař Nero a brnká na housle, zatímco město mizí v ohni. Kruté, cynické, filmové. Přesně ten typ obrazu, který si mozek uloží navždy.
Jenže tenhle obraz je zároveň podezřele dokonalý. V dějinách to často znamená jediné: někdo ho namaloval tak, aby se sám šířil. A když se příběh šíří sám, bývá pro pravdu těžké udržet krok.
Šest dní, kdy Řím zčernal od kouře
Když se v létě roku 64 rozběhl požár, měl Řím všechno, co oheň miluje. Hustou zástavbu, úzké křivolaké uličky, dřevo a skladovaný materiál namačkaný jeden na druhém. Římský historik Tacitus popisuje, jak se plameny šířily rychle a jak chaos znásobily davy lidí, které nevěděly, kam utéct ani co zachraňovat.
Do toho se přimíchala další, pro městské katastrofy typická ingredience: zvěsti. Tacitus zmiňuje i lidi, kteří údajně bránili hašení a dokonce přikládali do ohně s tvrzením, že k tomu mají „pověření“. V takovém prostředí se podezření šíří rychleji než oheň po suchém dřevě.
A jakmile se rozjede podezření, nastupuje potřeba hledání viníka, který dává příběhu tvar. Někdo, kdo je viditelný, mocný a snadno představitelný v roli padoucha. Nero byl pro tuhle roli dokonalý.
Císař, který chtěl potlesk: proč se lidé chytili na hudbu
Nero nebyl jen vládce. Měl pověst muže, který miloval vystupování, zpěv a pozornost publika. Tacitus ho na jiných místech líčí jako někoho, kdo toužil po jevišti a potlesku víc než po tichém vládnutí. A právě tenhle detail dělá legendu tak přesvědčivou: když chtěl zpívat na scéně, proč by prý nezpíval i při požáru?
Do toho vstupuje politika. Po katastrofě takového rozsahu se podezření a špinavé výklady šíří jako letáky v davu - rychle, bez kontroly, s trochou koření navíc. Stačí jeden obraz, který všechno spojí. Nero. Hudba. Oheň. Vypadá to jako přiznání bez soudu.
Jenže právě tady je potřeba ten filmový záběr zastavit. Podívat se, kdo příběh vypráví, kdy vznikl a co o skutečném dění víme - a co si jen domýšlíme, protože to zní příliš dobře, než aby to byla náhoda.
Co říkají prameny, když zhasne oheň a zůstane papír
Tacitus uvádí detail, který se do ikonické scény příliš nehodí. Když požár začal, Nero nebyl v Římě. Podle Tacita pobýval v Antiu a vrátil se až ve chvíli, kdy se oheň přiblížil k jeho vlastnímu majetku.
A co dělal po návratu? Tacitus popisuje poměrně střízlivý obraz krizového řízení: otevření veřejných prostor pro bezdomovce a uprchlíky, zpřístupnění císařských zahrad, stavbu provizorních přístřešků, dovoz potravin a snížení ceny obilí. To nezní jako vládce, který by si jen sedl s hudebním nástrojem a čekal, až město shoří.
Tak odkud se vzalo ono slavné „hrál a zpíval“? Tacitus dodává, že navzdory těmto krokům se mezi lidmi rozšířila pověst, že Nero „v době, kdy Řím hořel“, vystoupil na soukromém jevišti a zpíval o zničení Tróje. Jinými slovy: už u Tacita je to označeno jako zvěst, která přehlušila konkrétní činy.
Pozdější autoři jsou ještě ostřejší. Suetonius například tvrdí, že Nero sledoval požár z Maecenatovy věže, nadchl se „krásou plamenů“ a v jevištním kostýmu zazpíval „Vyplenění Ília“ (Tróje). Cassius Dio pracuje s podobným motivem, jen ho zasazuje do jiného prostředí. Moderní odborné shrnutí v The Cambridge Companion to the Age of Nero ukazuje, že tyto verze nejsou nezávislá svědectví, ale variace téhož silného obrazu, který se s každým převyprávěním zostřuje.
Takže pointa? Nejde o to, že by „nic takového neexistovalo“. Spíš jde o to, že zde máme střet dvou rovin. Na jedné straně Tacitovu relativně střízlivou zprávu o návratu a praktických opatřeních. Na druhé straně městskou zvěst, která byla tak sugestivní, že ji pozdější autoři převzali, přibarvili a proměnili v legendu, která přežila staletí.
A co ty „housle“? Tady je trik, který mýtus udělal nesmrtelným
V Nerově době žádné housle v dnešním smyslu neexistovaly. Slavné „fiddle while Rome burns“ je především anglický idiom, který vznikl mnohem později. A dokonce ani obraz Nera „hrajícího při požáru“ není podle klasických studií přítomný ve starověkých pramenech v té podobě, jakou si dnes většina lidí automaticky promítá. První dohledatelná anglická zmínka spojující Nera s „hraním“ během požáru se objevuje až v raném novověku, v souvislosti se slovníkovou tradicí 16. století.
Navíc slovo fiddle je navázané na evropské smyčcové nástroje, které se rozvíjely až o mnoho století později – první se objevují středověké formy až dlouho po antice.
Je to jako vzít starou černobílou fotku, přidat k ní moderní titulek a pak ji posílat dál jako „důkaz“. Smysl se nenápadně posune, ale emoce zůstane. A emoce obvykle vyhraje.
Nejpoctivější odpověď na otázku „hrál Nero na housle, když Řím hořel?“ tedy zní: na housle ne. A celá idylka císaře s nástrojem je spíš legenda, která vyrostla ze zvěstí, pozdějších vyprávění a jazykové zkratky. To ale neznamená, že Nero z příběhu vychází jako hrdina. Znamená to jen, že jeho nejznámější scéna je nejspíš mýtus vybroušený tak, aby se vyprávěl sám.
