Článek
Dříve patřily debaty o státním dluhu spíše do učebnic makroekonomie. Dnes na nás tato čísla křičí z titulků novin, státních rozpočtů i cenovek v obchodech. Při pohledu na světová data to vypadá, jako by se centrální banky a vlády rozhodly hrát hru „přidej další nulu“ – a nikdo už neví, kdo vlastně drží ovladač.
Ekonomové při hledání historických paralel sahají hluboko do minulosti. Prezident Světového ekonomického fóra (WEF) Børge Brende nedávno bez obalu prohlásil, že takové zadlužení svět nezažil právě od dob napoleonských válek.
Zní to jako přehnaná historická metafora, ale tvrdá data hovoří jasně. Podle Institutu mezinárodních financí (IIF) se celkový globální dluh v prvním čtvrtletí 2025 vyšplhal na rekordních 324 bilionů dolarů. Mezinárodní měnový fond (MMF) navíc varuje, že jen samotný veřejný dluh brzy prolomí hranici 100 bilionů dolarů a nebezpečně se tak blíží 100 % globálního HDP.
A teď to nejdůležitější: tohle není jen abstraktní příběh „někde daleko“. Česká republika je jeho pevnou součástí. Na konci třetího čtvrtletí roku 2025 dosáhl vládní dluh v ČR zhruba 43,1 % HDP. Nezní to jako drama? V absolutních číslech jde o astronomických 3,5 bilionu korun.
Co je však skutečně alarmující: náklady na obsluhu tohoto dluhu skokově rostou. Dluh se totiž přestal chovat jako pasivní číslo v tabulce a ožil – stal se z něj organismus, který si žádá stále více peněz jen na splácení úroků.
Ticho před bouří: Dluh, který se tváří neškodně
Zrádnost dluhu spočívá v tom, že dokáže být celé roky potichu. Zpočátku působí jako pohodlný polštář, díky kterému „to teď nějak zvládneme“. Teprve s odstupem času ukáže svou pravou cenu.
Představte si domácnost žijící na kreditní kartu. Dokud se úroky drží blízko nule, bolí to minimálně – zaplatíte měsíční minimum a jedete dál. Jakmile ale sazby vzrostou, karta se promění v běžící pás. Házíte na něj peníze, ale balík dluhu se vůbec nezmenšuje. Přesně tak funguje i státní pokladna, jen v mnohem větším měřítku a s přidaným rizikem měnových výkyvů.
V tu chvíli se objevuje palčivá otázka: Kdy se z „už to nějak splatíme“ stane „už to nejde“? Ve Velké Británii po napoleonských válkách přesáhl dluh 200 % HDP. Tehdy se však financoval boj o přežití národa. Dnes podobně hrozivá čísla vznikají v dobách hlubokého míru.
Rozhodující není výše dluhu, ale jeho cena
Při evropském srovnání vypadá české zadlužení stále relativně střídmě. To je však jen jedna strana mince. Tou druhou je cena dluhu, tedy úroky.
Skokový nárůst nákladů na obsluhu státního dluhu je jasnou ukázkou, že období „peněz téměř zadarmo“ definitivně skončilo. Lidé si často naivně představují, že stát jednoho dne celý svůj dluh jednoduše splatí. Realita se ale podobá spíše obří hypotéce, kterou neustále refinancujete. Část splatíte, ale zbytek musíte překlopit do nového dluhu. A jakmile úroky na trhu vzrostou, nová „splátka“ naskočí okamžitě a bez slitování.
Do toho vstupuje český strašák v podobě dluhové brzdy. Ta se podle zákona aktivuje při překročení 55 % HDP. Zatím jsme pod ní, ale brzda nefunguje jako záchranný airbag, který nás sám o sobě ochrání. Je to spíše kontrolka, která nekompromisně zavelí: „Konec večírku, teď se musí plošně škrtat výdaje.“
Válka na dluh, i když se nebojuje
Proč se vlastně dnešek srovnává s rokem 1815? Nejde o to, že by dnešní svět historicky kopíroval 19. století, jde o měřítko. Británie tehdy svůj masivní dluh ustála díky následnému průmyslovému růstu a desetiletím postupného splácení.
Dnes si však státy půjčují na úplně jiné, strukturální věci:
- Demografie: Stárnutí populace enormně zatěžuje důchodový a zdravotní systém.
- Bezpečnost: Výdaje na obranu a krizovou připravenost po letech škrtů raketově rostou.
- Energetika: Masivní infrastrukturní projekty se financují mixem dotací a dluhu.
- Politika „všechno hned“: Volební sliby jsou rychlé, ale účty za ně splácejí další generace.
Problémem není dluh samotný, ale situace, kdy roste rychleji než schopnost ekonomiky ho splácet. Je to jako s vanou: dokud odtok stíhá, nic se neděje. Ale jakmile růst zpomalí a úroky stoupnou (odtok se zúží), hladina začne nebezpečně stoupat, i když kohoutek otevřete jen o trochu víc.
Co z toho plyne pro českého občana?
- Samotný poměr dluhu k HDP je jen část příběhu. Mnohem důležitější je dlouhodobý trend a úroková sazba.
- Každá miliarda zaplacená na úrocích je miliarda, která bude chybět ve školství, na silnicích nebo ve zdravotnictví.
- Dluhová brzda 55 % HDP je v případě nečekané ekonomické recese mnohem blíž, než si politici připouštějí.
Vysoký dluh se historicky zvládnout dá, ale málokdy to nebolí. Někdy nás zachrání technologický a ekonomický růst, jindy musí přijít drastické škrty či zvýšení daní. Dluh je zkrátka jako stín – neutečete před ním, můžete jen ovlivnit, na koho nakonec dopadne.
V napoleonských dobách se lidé děsili dělostřelectva a námořních blokád. Dnes padají nejničivější výstřely v naprostém tichu: na aukcích státních dluhopisů, v úrokových nákladech a v rozpočtech, které se tváří jako „nový normál“. A právě to je na tom to nejděsivější.
P.S.
Díky, že jste dočetli tuhle výpravu do světa bilionových dluhů. Pokud vám dnešní text pomohl pochopit, že státní rozpočet není jen abstraktní tabulka, ale peněženka nás všech, budu moc vděčný za drobnou finanční podporu. Pomůže mi to dál pro vás sledovat trendy, které rozhodují o tom, co nám z výplat zbude. Děkuju vám!
