Článek
Včera bylo pozdě, dnes je provizorium. Česká republika momentálně funguje v režimu „nějak bylo, nějak bude“, což je vládní eufemismus pro stav, kdy na stole leží účet, ale všichni v místnosti se usilovně dívají z okna. Vláda Andreje Babiše má právě dnes, 26. ledna 2026, schvalovat návrh státního rozpočtu a odeslat ho poslancům. Oficiální zákonný limit deficitu je sice nastaven na 237 miliard, ale politická čeština nám už teď naznačuje, že udržet se pod třemi stovkami bude „velmi obtížné“. To je ten kouzelný moment, kdy „držte mi klobouk“ plynule přechází v „může za to minulá vláda“.
Předchozí pokus o rozpočet se schodkem 286 miliard neprošel, protože v něm prý „chybělo“ dalších 96 miliard výdajů. Představte si to jako situaci, kdy v lednici najdete prázdnou krabičku od vlašáku, uraženě ji prohlásíte za nepoživatelnou a obratem do košíku přihodíte pět tabulek čokolády, protože ty tam „přece chyběly“.
Platy ve veřejném sektoru: Srdce chce přidat, peněženka volá policii
Zatímco se v papírech pátrá po miliardách, které odvál vítr, od dubna se mají zvedat platy části veřejného sektoru. Je to radostná zpráva pro zhruba 380 000 zaměstnanců. Alchymie navyšování platů je však fascinující:
- Nepedagogové ve školách, lidé z kultury a úředníci se těší na 9 % do tarifu.
- Sestry a pečovatelé v sociálních službách vyhlížejí 5 %.
- Lékaři se zubaři dostanou 2 %.
- Všem bez rozdílu pak přistane jedno procento do odměn.
Je to klasická hra „koho naštveme méně“. Když přidáte všem stejně, křičí ti, co mají hlad; když přidáte diferencovaně, křičí ti, co se nevešli do té „správné“ politické škatulky.
Schodek státního rozpočtu jako rodinné zrcadlo
Nejvtipnější není to číslo se spoustou nul, ale ta rychlost, s jakou se z dluhu stává morální epos. Deficit u nás není účetní položka, je to zrcadlo. Každý se v něm vidí jako oběť – rozhazovačnosti, škrtů, elit nebo prostého osudu. A protože se v něm nikomu nelíbí vlastní odraz, raději usilovně čistíme otisky prstů těch druhých.
Zkuste si náš rozpočet představit jako rodinnou radu u nástěnky. Rodiče se hádají, jestli koupit boty, nebo opravit střechu, zatímco děti (voliči) s fixou v ruce přepisují seznam priorit a babička do toho konejšivě šeptá: „Hlavně ať je klid“. Problém je, že klid stojí peníze, a když dojde hotovost, babička si ho prostě koupí na sekeru.
Koupí paddleboardu k úsporné domácnosti
Rozpočet je v jádru přiznáním naší národní rozpolcenosti. Chceme štíhlý stát, ale takový, co všechno zařídí, nejlépe zadarmo a s úsměvem. Chceme vyšší platy pro učitele i úředníky, ale zároveň nižší daně a tajuplné „zastavení plýtvání“. Deficit je pak jen ten pohodlný koberec, pod který zametáme fakt, že se jako společnost neumíme rozhodnout, co si vlastně odepřeme.
Aby té absurdity nebylo málo, koaliční rada mezi počítáním drobných v kase řeší i pozvánku do „Rady míru“ od Donalda Trumpa a geopolitické šachy s velvyslanci. Jako když se uprostřed rodinné hádky o to, jestli bude k večeři chleba s máslem, nebo jen suchý rohlík, někdo vážně zeptá: „A co kdybychom si koupili paddleboard, když už děláme tu úspornou domácnost?“.
