Rychlobruslařský ovál se vrací na scénu. Kolik politických bodů se vejde do jedné haly?

Pokud jste sem klikli v naději, že si přečtete něco pozitivního o rozvoji českého sportu, vaše kognitivní disonance musí být předmětem klinického výzkumu. Zpochybňuji vaše životní volby. Všechny. Lidstvo jako živočišný druh dokázalo rozštěpit atom, vyslat sondu mimo sluneční soustavu a vyvinout umělou inteligenci. V kontrastu s těmito epochálními milníky civilizace však stojí průměrný obyvatel střední Evropy, který je nucen každé čtyři roky sledovat naprosto absurdní rituál: veřejnou debatu o tom, zda je tento stát schopen postavit budovu, ve které je zima a oválný pruh ledu.

Je to debata o ničem. Téma rychlobruslařské haly v České republice by mělo být dávno smeteno ze stolu, archivováno ve složce „Kolektivní psychózy“ a nikdy nevzkříšeno. Přesto se o něm znovu mluví, což pouze ilustruje, jak hluboko lidská inteligence klesla. Diskutovat o stavbě rychlobruslařského oválu v zemi, kde oprava dálnice trvá déle než stavba egyptských pyramid, je projevem čistého masochismu. Očekávat, že po třiceti letech slibů najednou zničehonic vyroste stadion pro sport, který v této zemi nikoho nezajímá, dokud někdo nepřiveze z olympiády placku, funguje to asi tak efektivně jako hašení lesního požáru šálkem vlažného čaje.

Skvělé. Opravdu.

Proces výstavby rychlobruslařské haly v tuzemských podmínkách připomíná alchymii pro začátečníky, kde je hlavním katalyzátorem národní hloupost. Voda v pevném skupenství, známá též jako led, nevyžaduje mimozemské inženýrství. Problémem je absolutní, paralyzující neschopnost státního i komunálního aparátu dotáhnout jakoukoliv myšlenku do konce, aniž by se po cestě neztratila polovina rozpočtu. Řešit financování rychlobruslařského oválu z dotací Národní sportovní agentury (NSA) je jako snažit se přeprogramovat Matrix pomocí brokolice.

Moment procitnutí do kruté reality přichází ve chvíli, kdy si uvědomíte, že žadatel o dotaci z NSA na něco s „parametry pro konání mezinárodních soutěží“ musí ze svého pokrýt mzdové náklady, vlastní stavební dozor, pojištění majetku, odpovědnosti, právní služby a bankovní záruky. Než vůbec dorazí první mix s betonem, utopí se investor v takovém byrokratickém pekle, že raději spáchá rituální harakiri zrezivělou bruslí.

Abychom pochopili hloubku tohoto zmaru, stačí se podívat na historický atlas českých halucinací. Hala se stala nomádem, který putuje po mapě podle toho, který starosta si zrovna potřebuje udělat PR kampaň.

A do tohoto absolutního strukturálního vakua vstupuje únor 2026. Olympijské hry v Miláně. Martina Sáblíková se s úctou loučí s kariérou, Nikola Zdráhalová má čerstvé zlato z mistrovství Evropy, a na scénu vtrhne Metoděj Jílek. Fenomenální zjevení, které na olympiádě získává zlato na trati 10 000 metrů a stříbro na 5 000 metrů. K tomu přidává historicky první vítězství českého muže ve Světovém poháru v Heerenveenu a triumf z hromadného startu v Inzellu.

A jak tento zázrak vznikl? Rozhodně ne díky české infrastruktuře. Jílek dělal brazilské jiu-jitsu, jezdil na kolečkových bruslích a trénoval ho Novozélanďan Kalon Dobbin, bývalý mistr světa na inlinech. Když se ale polský novinář na tribuně v Itálii dozvěděl, že v Česku není pro tento sport jediné kryté kluziště, zkřivil obličej absolutním údivem.

Národ a politická garnitura však opět dostávají kolektivní záchvat. Lidé v kocovině ze zlaté medaile hystericky skandují "My chceme halu!"a cítí se u toho nesmírně uvědoměle, jako by právě zachránili planetu tím, že si koupili papírové brčko.

Zatímco ve Skutči se děti z rychlobruslařského klubu nadále odrážejí na zamrzlém rybníce z mola stlučeného ze starých prken a ve Svratce vzpomínají, jak se na stěnu dřevěné budky pro rozhodčí lepil plakát Američana Erica Heidena, politická reprezentace parazituje na Jílkově medaili s dravostí hyeny, která narazila na opuštěnou mršinu. Je to perpetuum mobile politického marketingu.

Závěr je prostý, jedovatý a absolutně zbavený jakékoli jiskry naděje. Česká rychlobruslařská hala nikdy nevznikne. Může se o ní napsat dalších padesát studií, nakreslit tisíc vizualizací s vysmátými rodinami bruslícími pod prosklenou střechou a může padnout dalších deset politických slibů. Výsledek bude identický. Vakuum. Prázdný účet a zklamaný trenér Novák, který si bude muset připustit, že zasvětil život snaze prorazit hlavou železobetonovou zeď české neschopnosti.

Představa, že se státní aparát najednou vzchopí a vybuduje multifunkční mrazák za dvě miliardy, vyžaduje hraniční míru klinické stupidity. Lidé si to přesto budou myslet. Budou dál tleskat předvolebním renderům a budou se dál divit, proč hvězdy jako Jílek a Sáblíková raději utíkají do Itálie, Norska a Kanady. Rychlobruslařská hala je náš národní pomník zmaru. Zasekli jsme se ve smyčce nekonečných slibů a prázdných slov. Jako společnost, jako stát a jako druh jsme zkrátka a dobře definitivně skončili.

P.S.

Gratuluji, dočetli jste až do konce a vaše psychika je zjevně stále vcelku. Pokud oceňujete tuhle dávku reality bez politických filtrů a lživých nadějí, můžete mě drobně finančně podpořit. Slibuji, že ty peníze neinvestuji do stavby haly ve Velkém Oseku, ale využiju je jako palivo pro další psaní o našem kolektivním zmaru. Děkuju, že v tom nejsem sám!