Článek
Na začátku nebyl výbuch. Byl to sen. Skupina mladých inženýrů hleděla k nebi, kreslila letové křivky a představovala si, že jednou pošlou stroj výš než balóny a dál než děla. Toužili po dobývání kosmu. Pak ale přišla válka, sen dostal uniformu a z nosiče satelitů se stal nosič smrti.
V září 1944 se Londýnem rozlehla rána, která přišla odnikud. Lidé instinktivně zvedli hlavy a hledali bombardér. Obloha však byla prázdná. Žádný zvuk motorů, žádná siréna, žádné varování. Jen prach, trosky a ticho, které se pomalu měnilo v křik. Svět právě vstoupil do éry balistických střel – zbraní, proti kterým v té době neexistovala obrana, protože útočily rychleji, než lidský mozek stihl zpracovat hrozbu.
Smrt, která předbíhá zvuk
Zbraň V-2 (Vergeltungswaffe 2, neboli zbraň odplaty) nebyla letadlo. Byl to první moderní balistický projektil v historii. Princip byl děsivě jednoduchý: raketa po startu vyletěla kolmo vzhůru, motor na pár minut zaburácel a pak zhasl. Zbytek cesty už těleso opsalo tichý paraboloický oblouk – jako když hodíte kámen, jen v měřítku celých států.
První úspěšný start proběhl v říjnu 1942, ale skutečné peklo začalo až v září 1944 útoky na Paříž a Londýn. Pro civilisty to znamenalo psychologický teror nového druhu. V-2 dopadala na cíl nadzvukovou rychlostí (kolem 5 000 km/h). To v praxi znamenalo, že výbuch přišel dřív než zvukový třesk. Pokud jste slyšeli, jak raketa padá, byli jste už naživu – minula vás.
Byla to zbraň tří "P":
- Příliš rychlá: Jakmile odstartovala, nešla sestřelit ani dohonit stíhačkou.
- Příliš vysoko: Létala na hranici vesmíru (80–90 km), mimo dosah jakékoliv tehdejší obrany.
- Překvapivá: Smrt přicházela z čistého nebe.
Kde se láme charakter vědce
Tady se nabízí otázka, která pálí i po osmdesáti letech: Proč někdo, kdo chtěl stavět kosmické lodě, nakonec mířil na obytné čtvrti? Odpověď leží v tajném středisku Peenemünde. Zde se rodila technika budoucnosti, ale diktovala ji brutální přítomnost. Nacistický režim chtěl odvetu a „zázračné zbraně“ (Wunderwaffe). Wernher von Braun, hlavní mozek projektu, se stal symbolem faustovské volby.
Představte si to jako analogii z běžného života. Máte v garáži geniální motor pro Formuli 1. V míru byste s ním trhali rekordy na okruhu. Ve válce vám ho ale armáda vezme, namontuje do náklaďáku plného výbušnin a řekne: „Teď sloužíš nám.“ Motor je stejný. Úmysl se změnil. A vy mlčíte, protože chcete vidět svůj motor běžet.
Podzemní peklo, které zabilo víc lidí než raketa
Když Spojenci bombardovali Peenemünde, výroba se musela přesunout tam, kam bomby nedosáhly – pod zem. Továrna Mittelwerk v pohoří Harz se stala jedním z nejtemnějších míst války. Zde se sen o kosmu definitivně převlékl za noční můru. Vytvořil se táborový systém Dora-Mittelbau, kde v nelidských podmínkách, prachu a tmě montovali vězni složité gyroskopy a motory.
A tady přichází moment, který možná až zamrazí a změní celé vyprávění. V-2 byla unikátní zbraň. Byla to jediná zbraň v dějinách, která zabila více lidí při své výrobě než při samotném nasazení. Historické statistiky jsou neúprosné: Zatímco dopady raket zabily odhadem 5 000 až 9 000 civilistů (hlavně v Londýně a Antverpách), v podzemních tunelech Mittelwerku zemřelo vyčerpáním, hladem a popravami až 20 000 vězňů. Technologický zázrak stál na základech z lidských kostí.
Města jako terč, lidé jako statistika
Z vojenského hlediska byla V-2 fiaskem. Byla nepřesná – trefit konkrétní čtvrť, natož budovu, bylo spíše o štěstí. Proto se cílila na celá města, jako byly Antverpy, kde jediný dopad na kino Rex zabil přes 500 lidí. Program byl astronomicky drahý. Německo do něj investovalo prostředky srovnatelné s americkým projektem atomové bomby, ale strategický efekt byl mizivý. Celková tonáž výbušnin doručená všemi raketami V-2 za celou válku se nevyrovnala jedinému velkému náletu bombardérů.
Když v březnu 1945 dopadly poslední rakety, příběh neskončil. Jen změnil vlajku. Spojené státy i Sovětský svaz se v rámci operace Paperclip a dalších akcí předháněly, kdo získá německé inženýry a jejich stroje.
Kruh se uzavřel. Technika, která měla lidstvo posunout k obloze, nejdřív rozbíjela ulice Londýna, aby se o pár let později stala základem pro rakety Saturn V, které vynesly člověka na Měsíc. Wernher von Braun, muž v pozadí V-2, se stal otcem amerického vesmírného programu.
Zní to jako paradox, ale je to spíše varování. Příběh V-2 nám ukazuje, že věda není morální kompas. Je to zesilovač. Je jako aparatura na koncertě: může do světa poslat nádhernou symfonii, nebo jen ohlušující hluk, který trhá uši. Záleží jen na tom, kdo drží mikrofon.
P.S.
Díky, že se se mnou nebojíte dívat i na ty temnější stránky historie. Pokud vám dnešní vhled do osudu rakety V-2 přinesl nové souvislosti, budu moc vděčný, když mě podpoříte drobným příspěvkem v ceně jedné kávy. Pomůže mi to dál pro vás vykopávat tyhle silné historické příběhy!
