Článek
Česká demografie připomíná pomalý odliv: jeden den si ničeho nevšimnete, ale za pár let najednou stojíte dál od vody.
Ke konci září 2025 měla Česká republika zhruba 10,897 milionu obyvatel a od začátku roku ubylo asi 12 300 lidí. Narodilo se přibližně 58 700 dětí, zemřelo okolo 83 800 lidí a ani kladná migrace (+12 800) tu díru nezalepila.
Nejde jen o počet lidí, ale o počet „plátců“ a „příjemců“
Když ubývá lidí v produktivním věku, ekonomika nepadá do tmy ze dne na den. Spíš začne skřípat v místech, kde jste dřív měli rezervu: firmy shánějí pracovníky, roste tlak na mzdy, a zároveň je těžší „utáhnout“ financování státu. OECD navíc upozorňuje, že Česko čeká rychlé stárnutí: poměr seniorů vůči lidem v produktivním věku má výrazně růst a počet lidí ve věku 20–64 let má do poloviny století citelně klesat.
Stát je jako bytový dům se společnými rozvody a výtahem. Náklady na jeho provoz jsou z velké části dané dopředu. Když se z domu postupně odstěhují „platící“ nájemníci – tedy pracující – a přibývá těch, kteří výtah používají častěji, máte jen pár možností: zvýšit příspěvky do fondu oprav, omezit servis, nebo obojí. A politika? Ta pak často připomíná domovní schůzi, kde všichni chtějí lepší výtah, ale zálohy zvyšovat nechce nikdo.
Regiony na tom nejsou stejně: někde ubývá lidí, jinde ubývá času
Demografický úbytek není rovnoměrný. Místa, která neumí přitahovat práci, mají prázdné školy a skomírají tu služby. Tyto oblasti mají problém dvojitý: odcházejí mladí a zároveň roste podíl starších. To je nepříjemná kombinace pro lokální ekonomiku i pro obce, protože infrastruktura (silnice, voda, školy, lékařská zařízení) zůstává, jen se její cena rozpočítá na méně lidí. Je to jako předplatné: když máte stejný balík služeb, ale méně uživatelů, vyjde to na hlavu dráž.
Naopak silné uzly (velká města, univerzitní centra, průmyslové regiony) mohou dál růst i v zemi, která celkově stagnuje. A právě tohle je bod, který část veřejnosti podceňuje: Pokles celkové populace neznamená, že „všude bude prázdno“. Znamená to spíš větší rozdíly mezi oblastmi.
Bydlení: méně obyvatel neznamená levnější byty
Kdyby se nižší počet obyvatel alespoň promítl na trhu s bydlením. Tady však přichází překvapení: poptávku po bydlení netvoří jen počet obyvatel, ale počet domácností. A domácnosti se v Česku zmenšují. ČSÚ uvádí, že průměrná velikost domácnosti za dvě dekády klesla z 2,52 na 2,30 osoby a podíl jednočlenných domácností vyrostl z 23 % na bezmála třetinu.
Přeloženo do řeči reality: i kdyby populace chvíli přešlapovala na místě, může dál růst počet poptávaných nemovitostí. Jeden byt pro dvě osoby se totiž snadno změní na dva byty pro dvě osoby, které žijí každá zvlášť. A to je důvod, proč jednoduchá rovnice „méně lidí = levnější bydlení“ nefunguje.
Do toho vstupuje migrace a nabídka bytů. ČNB popisuje, že demografické a migrační pohyby mohou vytvářet tlak na rezidenční poptávku, zvlášť tam, kde bytová výstavba nestačí tempu změn. To je další dílek skládačky: i kdyby se populace České republiky zmenšovala, Praha (a pár dalších center) může dál bojovat s nedostatkem bytů.
„Migrace strojů“ a nový typ nerovnosti
Když se řekne řešení demografie, většina lidí slyší dvě slova: porodnost a migrace. Jenže do hry stále víc vstupuje třetí faktor: substituce práce technologií. Ne jako sci-fi, ale jako praktická reakce firem na nedostatek lidí: automatizace skladů, samoobslužné systémy, software, který zkracuje administrativu. Dá se říct, že vedle migrace lidí začíná probíhat i „migrace strojů“ do odvětví, kde dřív byla práce levná a dostupná.
A tím vzniká nový typ nerovnosti mezi regiony a firmami: nevyhraje jen ten, kdo přitáhne lidi, ale i ten, kdo dokáže přitáhnout kapitál a know-how, aby práci zjednodušil. Region, který nepřiláká ani lidi, ani investice, pak může ztrácet dvakrát.
Aktuální demografický vývoj tedy není apokalypsa. Je to však soustava pomalých posunů, které mění ceny, mzdy, rozpočty obcí i to, co považujeme za „dobrou adresu“. A kdo čeká na jeden velký zlom, může se jednou divit, že se svět kolem něho zcela změnil úplně potichu.
