Článek
Když se dnes třicátník dívá na výplatní pásku a čte řádek „sociální pojištění“, nesponzoruje jen svoje vlastní stáří, ale především dnešní penzi svým rodičům a prarodičům.
Průměrný starobní důchod se v roce 2024 pohyboval kolem 20–21 tisíc korun měsíčně a odpovídá zhruba 45 % průměrné mzdy. Zároveň už dnes důchody spolykají zhruba 8–9 % HDP a systém je v trvalém deficitu.
Na papíře jde pořád o „mezigenerační smlouvu“. V praxi to ale začíná připomínat rodinný oběd, kde starší generace sedí u stolu, mladší stojí u kuchyňské linky a přemýšlí, jestli na ně vůbec něco zbude – a jestli ten stůl v roce 2045 ještě unese účet.
Generační přetahovaná o věk odchodu
Český důchodový systém je průběžný: lidé v produktivním věku odvádějí 28 % ze svého vyměřovacího základu a z těchto peněz se platí dnešní důchody. Jenže demografie se rychle láme. Podíl lidí nad 65 let k populaci 20–64 let má podle posledních projekcí narůst zhruba z 35 % v roce 2024 na téměř 55 % v roce 2060.
Jinými slovy: dnes jeden důchodce „připadne“ zhruba na tři pracující, v polovině století se budeme blížit poměru jedna ku dvěma.
Výdaje na důchody vyskočí zhruba z 8 % HDP na přibližně 11 % HDP kolem roku 2060, pokud se s parametry nijak výrazně dál nehýbne. To je účet, který někdo zaplatit musí – a tím někým nebudou dnešní sedmdesátníci, ale dnešní čtyřicátníci a jejich děti.
Předchozí vláda Petra Fialy proto prosadila reformu, která dělá tři nepopulární věci:
- zpomaluje valorizaci důchodů (indexace jen inflace + třetina růstu reálných mezd),
- zpřísňuje předčasné penze (jen 3 roky předem, vyšší sankce),
- a hlavně postupně zvyšuje důchodový věk a počítá s jeho navázáním na dobu dožití.
Právě automatické zvyšování důchodového věku podle délky života by samo o sobě ušetřilo kolem 1 procentního bodu HDP na výdajích po roce 2050. To je zhruba tolik, kolik dnes ročně stojí celý český systém vysokých škol.
Jenže do hry vstoupila politika. Staronový premiér Andrej Babiš nejprve postavil svou kampaň na slibu nižšího důchodového věku a „spravedlivějších“ penzí, a po volbách se jeho hnutí ANO s SPD a Motoristy dohodlo na vládním programu, který má důchodový věk „zastropovat“ na 65 letech.
Jedna vláda tedy říká: „Budete pracovat déle, jinak nám celý důchodový systém spadne na hlavu.“
Ta další slíbí: „Ne, pracovat déle nebudete, my vás ochráníme.“
Mezitím průzkumy STEM ukazují, že většina Čechů považuje systém za nespravedlivý – podle lidí nezajišťuje důstojný důchod a ani nezvládá pokrýt základní potřeby. Starší generace má strach, že přijde o navýšení, které jim inflace v posledních letech přinesla. Mladší zase nevěří, že na ně vůbec něco zbyde, a zároveň se jim nepříjemně poslouchá, že mají pracovat do sedmašedesáti.
Je to trochu jako přetahovaná o lano, kde na jedné straně stojí senioři, na druhé třicátníci a čtyřicátníci, ale lano je přivázané k jedné a té samé lodi – státnímu rozpočtu. Když to přeženou jedni, skončí ve vodě všichni.
Rok 2045: kdo bude komu co vyčítat
Podívejme se na rok 2045 jako na bod, kde se generace potkají nejostřeji. Dnešní pětapadesátník bude mít kolem 75 let a pobírat důchod už skoro deset let. Dnešní třicátník bude mít padesát a bude v příjmovém vrcholu.
Co o roce 2045 víme z dat a co si můžeme střízlivě domodelovat?
- Více důchodců, dražší účet: Podle projekcí budeme už kolem roku 2045 velmi blízko bodu, kdy na 100 lidí v produktivním věku připadne zhruba 50 seniorů. To automaticky tlačí výdaje na důchody směrem k 10 % HDP, i když reformy proběhnou. Část tohoto nárůstu mohou pokrýt vyšší příjmy státu díky růstu mezd a ekonomiky, část ale skončí v podobě vyšších odvodů nebo škrtů jinde.
- Reálná hodnota důchodů vs. mzdy: I po úpravách valorizace se mají důchody v nominálu dál zvyšovat – odhady mluví o posunu průměrného důchodu zhruba z 20,7 tisíce v roce 2024 na více než 30 tisíc v roce 2034. Jenže mzdy porostou rychleji. Náhradový poměr (průměrný důchod vůči průměrné mzdě) byl v polovině roku 2024 kolem 45 %, a už nyní kvůli změnám indexace klesá. V roce 2045 tak může mít typický senior výrazně vyšší nominální důchod než dnes, ale zároveň bude odstup za pracujícími větší.
- Rozpočet v permanentní dietě: Ageing Report počítá s tím, že i při reformách se systém dostane kolem 2060 do schodku přes 3 % HDP, pokud nepřijdou další kroky. To znamená, že už kolem 2045 bude na stole nepříjemná volba: buď vyšší odvody, vyšší jiné daně, nebo další seřezávání „štědrosti“ systému. Tedy méně indexace, přísnější pravidla, větší tlak na práci ve vyšším věku.
Pro dnešního padesátníka je rok 2045 horizont „Ještě to nějak dojedu.“ Pro dnešního třicátníka je to mezistupeň: stále platí na starší, ale už vidí, že na něj samotného žádná velká penzijní pohádka čekat nebude.
A tady vzniká největší tenze: dnešní senioři hlasují ve volbách pro zachování co nejvyššího standardu, protože po třiceti letech práce to lidsky chápatelně vnímají jako „svoje“. Mladší generace vidí tabulky s prognózami a vnímají systém jako hru, kde starší generace stihla nastoupit do vlaku včas, zatímco na ně čeká spíš přeplněné nádraží.
Co může udělat stát a co zbyde na mladé
Z technického pohledu ekonomů se nabízí kombinace kroků, která dává smysl:
- pokračovat v mírném, ale předvídatelném zvyšování důchodového věku s ohledem na délku života,
- udržet přísnější režim předčasných důchodů,
- část solidárních prvků (například základní výměru) přenést z pojistného na daně, jak doporučuje OECD.
To by umožnilo snížit zátěž odvodů na práci, které jsou v Česku dlouhodobě vysoké, a přitom nenechat nejzranitelnější seniory spadnout do chudoby. Zároveň by dávalo smysl dál posilovat třetí pilíř – nový režim doplňkového penzijního spoření a dlouhodobých investičních účtů jde tímto směrem, ale zatím hraje spíš vedlejší roli.
Politická realita ale ukazuje, že jakmile přijde krize životní úrovně, důchody se stávají první municí v populistické bitvě. Stačí připomenout mimořádné valorizace v letech vysoké inflace, které krátkodobě posílily kupní sílu seniorů, ale zároveň nafoukly náklady systému o desítky miliard ročně a vytvořily tlak na pozdější škrtání.
Stát tedy může systém do určité míry narovnat. Nemůže ale zázračně zrušit aritmetiku stárnutí. V roce 2045 se proto vztah generací bude odvíjet od jednoduché otázky: jestli dnešní mladí přijmou, že budou mít nižší „státní“ důchod a část svého stáří si vyřeší sami – delší prací, úsporami, investicemi – nebo zda budou trvat na tom, aby systém udržel dnešní štědrost, i za cenu vyšších daní a menšího manévrovacího prostoru státu.
Důchodový systém se často přirovnává k pojištění na stáří, ale přesnější obraz je možná jiný: je to společný rodinný účet, do kterého všichni posílají peníze a z něhož nejvíc čerpají ti, kteří mají nejméně pracovních let před sebou. Když rodina drží pohromadě, bere to každý jako samozřejmost. Když se ale začne ptát „kdo koho dotuje“, účet se změní v předmět hádek.
Pokud vám tenhle text pomohl pochopit, proč se o důchody hraje tak tvrdě a co to pro vás může znamenat, zvažte podporu mé tvorby. Bez vaší pomoci podobné analýzy vznikat nebudou – a tohle téma se nás dotkne dřív, než si myslíme.
