Článek
Představte si, že by se světová politika řídila logikou kriminálky. „Špatný chlap“ je dopaden, přijdou závěrečné titulky a diváci čekají na další díl. Právě do téhle nálady zapadla i věta ukrajinského prezidenta, že pokud je možné „takhle“ jednat s diktátory, Spojené státy „vědí, co dělat dál“ - narážka, kterou řada lidí četla jako vzkaz směrem k Vladimiru Putinovi.
Jenže skutečný svět funguje jinak. Každá taková zkratka má dvě vrstvy. Jednu pro sociální sítě, kde stačí náznak a emoce se rozběhnou samy. A druhou pro diplomacii, právo a bezpečnost, kde se nehraje na efektní pointy, ale na následky. Právě tenhle rozpor je na celé věci nejzajímavější - a také nejnebezpečnější, pokud si ty dvě roviny začneme plést.
Proč dokáže jediná věta tak silně zapůsobit?
Důvod je jednoduchý: je krátká, drsná a vyvolává pocit spravedlnosti „na počkání“. V době, kdy se válka na Ukrajině vleče a frustrace roste, působí podobné sdělení jako ventil. Navíc zaznělo ve chvíli, kdy Washington šokoval svět operací ve Venezuele: USA oznámily, že při zásahu zajaly Nicoláse Madura a odvezly ho do USA, přičemž prezident Trump mluvil i o tom, že Amerika bude zemi dočasně „řídit“.
Důvod je vlastně prostý. Ta věta je krátká, drsná a nabízí pocit spravedlnosti „na počkání“. V době, kdy se válka na Ukrajině vleče a frustrace roste, funguje podobné sdělení jako ventil. Navíc zaznělo ve chvíli, kdy Washington šokoval svět operací ve Venezuele. Spojené státy oznámily, že při zásahu zajaly Nicoláse Madura a převezly ho do USA, přičemž prezident Donald Trump mluvil i o tom, že Amerika bude zemi dočasně „řídit“.
A tady je první háček. Jakmile velmoc jednou ukáže, že dokáže „vytáhnout“ hlavu státu z cizí země, rozjede se fantazie publika. Je to jako sledovat kouzelníka, který vytáhne králíka z klobouku - okamžitě vás napadne, co vytáhne příště. Jenže mezinárodní politika není kouzelnická show. Je to soustava pravidel, která drží svět pohromadě hlavně proto, že se většině států vyplatí, aby byla závazná i pro ty nejsilnější.
Co Zelenskyj opravdu dělá: meme pro veřejnost, signál pro spojence
Zelenského výrok padl na brífinku po jednání s poradci pro národní bezpečnost evropských zemí v Kyjevě. Právě v takovém prostředí se často mluví „dvojjazyčně“: jedna věta má pobavit sál a zároveň vyslat spojencům signál o očekáváních.
Je klidně možné, že tímhle stylem Zelenskyj kopíruje logiku dnešní mediální doby. Diplomacie se zčásti proměnila v práci se sdílením. Ne dlouhé proslovy, ale krátké věty, které lze vytrhnout, poslat dál a přimět druhou stranu reagovat. V tomhle smyslu nejde o výzvu k akci ve stylu komanda, ale o tlak na tempo a tvrdost západní politiky vůči agresorovi.
Jenže druhý háček je ještě větší. Jakmile se podobná slova vytrhnou z kontextu, začnou žít vlastním životem. Veřejnost pak dostává jednoduchý příběh „další na řadě“, zatímco ve skutečnosti se v pozadí odehrává mnohem méně efektní, ale podstatnější zápas o legitimitu, právo a následky.
Proč je „lov na diktátory“ lákavý - a proč je to past
Operace ve Venezuele už teď otevírá nepříjemné otázky legality a precedentů. Agentura Reuters shrnuje, že řada právních expertů zpochybňuje možnost takový zásah obhájit jako „vynucení práva“. Bez souhlasu dotčeného státu, mandátu OSN nebo jasné sebeobrany má podobná akce v mezinárodním právu jen velmi slabou oporu. Stejným směrem míří i analýza Chatham House, podle níž zásah nemá pevný právní základ a může vytvořit nebezpečný precedent.
A teď to podstatné. Právě Ukrajina existenčně stojí na principu, že se hranice nemění silou a že se agrese trestá v rámci pravidel. Jakmile se veřejná debata posune k myšlence „unášejme diktátory“, může to tenhle argument paradoxně oslabit. Jakmile se pravidla ohnou u jednoho „špatného“, další velmoc si je ohne u někoho, koho za „špatného“ označí sama.
Zní to cynicky, ale mezinárodní právo funguje trochu jako dopravní předpisy. Každý zná řidiče, který je porušuje a ještě se tím chlubí. Problém není jeden přestupek. Problém nastane ve chvíli, kdy si ostatní řeknou: „Když on může, můžu taky.“ A v ten moment se z bezpečné cesty stává demoliční derby.
Pointa: nejde o Putina. Jde o to, jaký svět si normalizujeme
Zelenského věta je chytlavá, ale největší příběh je jinde: svět právě testuje, zda „funguje“ model, ve kterém velmoc jedná silou a teprve potom hledá právní vysvětlení. Reakce států a institucí ukazují, že tohle bude mít dohru — od OSN po evropské vlády.
Zelenského věta je chytlavá, ale hlavní příběh se odehrává jinde. Svět si právě zkouší, zda „funguje“ model, v němž velmoc nejdřív jedná silou a teprve potom hledá právní vysvětlení. Reakce států a institucí naznačují, že tahle epizoda bude mít dohru.
Pokud si zvykneme vnímat geopolitiku jako seriál s díly „koho chytí příště“, skončíme ve světě, kde se spravedlnost měří dosahem speciálních jednotek, ne vahou důkazů a pravidel. Krátkodobě to může uspokojit emoce. Dlouhodobě na to ale doplatí ti, kdo nemají letadlové lodě nebo jaderné bomby - tedy většina světa, včetně zemí, které dnes nejvíce potřebují, aby pravidla skutečně platila.
