Článek
Koaliční rada si podle vyjádření Tomia Okamury plácla: koncesionářské poplatky pro ČT a ČRo se mají zrušit a nahradit financováním ze státního rozpočtu. Premiér Andrej Babiš k tomu dodal klíčový termín: zákonem od 1. ledna 2027
Zní to jako hezká sleva v supermarketu: „Dnes neplatíte 150 korun měsíčně za televizi a 55 korun za rozhlas.“ Jenže pak přijdete domů, otevřete peněženku a zjistíte, že sleva byla vykoupena tím, že vám někdo vyměnil cenovku na celém nákupu. Poplatek se totiž „nezruší“. Jen se přestěhuje.
A když se něco přestěhuje do státního rozpočtu, je to jako účet v restauraci přesunutý na rodinný stůl. Zaplatí se tak jako tak, jen už není jasné, kdo platí co - a kdo se u toho tváří, že večeři dostal zadarmo.
Když účet platí stát, kdo drží dálkový ovladač?
Koncesionářské poplatky mají jednu nepohodlnou vlastnost: nejsou to peníze, které lze každý rok „překreslit“ podle nálady ministerstva financí nebo podle toho, kdo zrovna vyhrál hlasování o rozpočtu. Právě proto se v debatě okamžitě objevuje strašák nezávislosti. Kritici upozorňují, že média veřejné služby by se po přesunu financování mohly dostat blíž k politické vůli - a dál od diváků.
A teď ta část, kterou realita píše skoro sama. Oficiální slib zní „ušetříme lidem“. Vedlejší efekt ale zní: „a když se nám nějaký pořad nebude líbit, tak prostě… ehm… upravíme kapitolu rozpočtu“. Samozřejmě čistě z ekonomických důvodů. Zcela náhodně. Bez emocí. Přesně jako když dítě vysvětlí, že snědlo poslední sušenku „kvůli prevenci plýtvání“.
Rok 2027: zítra, které se dá ještě třikrát přepsat
Na celém plánu je nejroztomilejší jeho datum. Rok 2027 funguje jako politicky ideální lednička: vložíte do ní slib, zavřete dvířka a rok se tváříte, že se problém mezitím vyřeší sám. V mezičase se povede „odborná diskuze“, prozkoumá se „mezistupeň“ a bude se hledat „model“, který zní moderně - i kdyby šlo jen o přesypání stejné hromádky peněz jinou lopatkou.
Výsledek? Lidé možná přestanou posílat 205 korun měsíčně na konkrétní účet. Místo toho je pošlou do jedné velké společné kasičky, ze které se platí úplně všechno. A v takové kasičce se překvapivě snadno ztratí i věta, že „média mají sloužit veřejnosti“.
