Článek
Den před Štědrým dnem jsme se dozvěděli, že ministerstvo obrany má připravit podklady k ukončení české role v muniční iniciativě na pomoc Ukrajině. Oznámil to předseda SPD a zároveň šéf Sněmovny Tomio Okamura po několikahodinovém jednání poslaneckého klubu. A přidal větu, která se v politice hodí vždycky: že přece nejde vybírat peníze „z kapes daňových poplatníků“ a posílat je „do ciziny“.
Když se řekne „cizina“, mnohým to zní skoro jako jiná planeta. Jakmile se pomoc ocitne za hranicemi, získá v některých uších zvláštní ozvěnu: jako by šlo o luxusní dovolenou někoho úplně jiného, ne o bezpečnostní problém, který má tendenci přelézat ploty bez pasu.
Muniční iniciativa jako společný dárek, který teď vracíme do obchodu
Muniční iniciativa je zjednodušeně systém, kdy se shání a nakupuje munice pro Ukrajinu ve spolupráci se spojenci. Jenže nyní se z ní v domácí debatě stal hlavně test správného přístupu k úsporám. V rozhovoru na iROZHLASu se dokonce probíralo, jestli je muniční iniciativa pro stát výdělečná díky odvodům a daním, přičemž zaznělo ať soukromé firmy klidně munici dodávají, občané ať klidně přispívají, ale stát ať do toho nesahá.
Podobně jako kdybyste se v bytovém domě skládali na opravu střechy. Jeden soused řekne: „Jasně, ať si to zaplatí každý dobrovolně, kdo chce mít sucho.“ Druhý dodá: „A kdo nechce sucho, může přece spát v pláštěnce.“ A pak se všichni hádají tak dlouho, až začne téct do kočárkárny.
Ministr obrany na vodítku
Celá scéna má ještě jeden rozměr: podle ČT24 se koaliční rada ANO, SPD a Motoristů dohodla, že se ministr obrany Jaromír Zůna bude vyjadřovat k armádě a zabezpečení, zatímco postoje k zahraničním otázkám (včetně Ukrajiny) má veřejnosti sdělovat premiér Andrej Babiš.
A aby toho nebylo málo, Okamura zároveň oznámil, že Zůna nepřijal pozvání k návštěvě Ukrajiny. Deník N popsal, že právě Zůnova předchozí vyjádření (pokračování iniciativy, F-35, plán cesty) vyvolala rozruch, po kterém následovalo „zatržení“.
Ministr obrany se tak aktuálně dostal do skutečně komické role – připomíná kapitána lodi, který může kontrolovat záchranné vesty, ale nesmí ukázat na mapě, kde jsou útesy, protože mapu drží někdo „politicky kompetentnější“.
Nejde o Ukrajinu, ale o novou soutěž v morálce na splátky
V celém příběhu o pokračování muniční iniciativy se nevede jen spor „pomáhat versus nepomáhat“. Hraje se o autorství příběhu: kdo pomoc pojmenuje, vysvětlí a prodá voličům.
Jedna strana říká: stát nemá posílat peníze ven, protože je to neefektivní a svádí to k lehkovážnosti. Druhá strana namítá, že spojenci to respektují, Ukrajině to pomáhá, a celé to může mít i domácí ekonomické efekty. Výsledek? Pomoc se mění v marketingovou značku, o kterou se přetahují různí vypravěči.
I kdyby stát ustoupil do pozadí, nezmizí ani ukrajinská potřeba munice, ani riziko pro zbytek Evropy. Jen se z toho stane „dobrovolná sbírka“ v měřítku, kde dobrovolnost funguje asi jako dobrovolné placení hasičů při požáru. V ideálním světě zaplatí všichni. V tom reálném se část lidí začne ptát, proč by měli platit oni, když už platí někdo jiný.
