Článek
V Evropě jsem vždy bral informaci o času západu Slunce, kterou mi ukazují sportovní hodinky, za jakýsi přežitek. V Izraeli však západ Slunce značí začátek nového dne. Je to čas, který je záhodno si hlídat speciálně o každotýdenním svátku – šabatu. Jedinou výjimkou je Jom kipur, ten totiž nelze přehlédnout.
Izrael se vyznačuje velmi hustou automobilovou dopravou, která dokresluje už tak pulzující společnost a rozsáhlou stavební činnost. Když jsem ovšem vycházel hodinu před začátkem Jom kipuru z institutu, byly ulice prázdné. Jen jeden opozdilec velmi pomalu a opatrně projížděl ulicemi města. Došel jsem domů, převlékl se do sportovního oblečení, a šel zpátky na institut pro kolo a potkat se se skupinou přátel. Když jsme si na hodinkách zkontrolovali, že už je deset minut po začátku Jom kipuru, vyjeli jsme.
Weizmannův institut věd se nachází na okraji města Rechovot (רְחוֹבוֹת), proto jsme zpočátku naší trasy neviděli nic zvláštního kromě party dětí hrajících fotbal uprostřed křižovatky. Ovšem při průjezdu centry měst Nes Cijona a Rišon le-Cijon byla situace velmi odlišná. Lidé se ve velkém procházeli prostředkem silnic užívajíce si volného prostoru. Rodiny i jednotlivci. Děti bez dozoru ve skupinkách radostně křižovaly městy na všemožném sportovním vybavení – kolech, bruslích, skateboardech. Nejdojemněji na mě působila řada rodin, která vyvezla na procházku příbuzné upoutané na invalidní vozík. Bylo to přirozeně jiné procházení než po chodníku, zde šli všichni vedle sebe. A mezi nimi jsme se proplétali my. A cítili jsme se jak závodníci na Tour de France. V každém směru vedly aspoň dva, většinou tři pruhy hladkého asfaltu typického pro Blízký východ. Cesta ubíhala rychle. První zastávku jsme udělali v Rišonu na mostě nad dálnicí. Jak dechberoucí je naprosto prázdná tichá dálnice spojující dvě místa v nedohlednu.
V Holonu, což je město, které uzavírá pro auta všechny své ulice i během karnevalu Adloyada, bylo velmi živo. Zde jsme v důsledku proplétání se mezi chodci ztratili závodní tempo, ale o to déle jsme mohli pozorovat město a lidi při projížďce po molech náplavky. Izraelci byli z velké většiny oblečeni v bílém – tradiční barvě související s očistou během Jom kipuru. Z Holonu jsme se volně dostali do Jaffy, starobylého arabského předměstí Tel Avivu. Až extrémním způsobem na vjezdu i výjezdu z Jaffy byla vidět segregace židovské a arabské oblasti. Zmizeli chodci v bílém a my vjeli do oblasti pouličních závodů motorek, čtyřkolek a bugin probíhajících v kulisách arabských domů starých stovky let. A po čase se najednou za hodinovou věží vynořily mrakodrapy Tel Avivu.
Cesta na sever. Cestu zpátky si musíte domyslet podle vyprávění, neb Mapy.cz mě nepustí s kolem na dálnici…
V Tel Avivu jsme si dali pauzu na plavání v krystalicky průzračné vodě mající teplotu vzduchu - 25 stupňů. Až její výpar nás dostatečně ochladil. Dokonce až moc, vůbec se nám z vody nechtělo. Tel Aviv byl i po deváté večer velmi živý, ostatně jako vždy. Na promenádě lidé hráli volejbal a město vypadalo jako každý večer, jen nehrála žádná hudba. Ostatně jako nikde na naší trase. Pak jsme pokračovali dále na sever - až nad telavivský přístav. Tam jsme se rozdělili. Skupina největších dobrodruhů pokračovala až do Netanji, kam dorazila asi v jednu ráno a přespala na pláži. Většina z nás, preferující komfort vlastní postele, zvolila cestu domů.
Neplatí jen ve světě aut, že nejrychleji se cestuje po dálnici. Na cestu domů, už značně unavení, jsme si vybrali dálnici č. 20 vedoucí středem Tel Avivu. Jinak ucpaná dálnice nám poskytovala šest jízdních pruhů v každém směru. A jelikož nám domů do Rechovotu zbývalo nějakých 30 kilometrů, nasadil každý vlastní tempo. Občas jsem s někým pohovořil, občas jsem jel sám. Postupně kilometr za kilometrem ukrajovala naše kola při jízdě po vozovce černé jak noc zbývající vzdálenost domů. Ochladilo se až k 20 stupňům a začal foukat mírný vítr od moře. Ideální podmínky pro tichou jízdu osamělých poutníků nocí. Jen občas jsme potkali pomalu jedoucí sanitku nebo policejní auto.
Do Rechovotu jsme dojeli ve dvě ráno, zrovna když zapadal Měsíc, který nám celou dobu svítil na cestu. K mému (byť stále se zmenšujícímu překvapení) seděly i v tuto hodinu uprostřed vozovky nad institutem na židlích desítky postav v bílém a nadšeně si povídaly, děti dál jezdily na koloběžkách. Dalšího rána – stále o Jom kipuru – jsem šel na institut a situace byla stále stejná. Jednou za čas se mihla v mém zorném poli rodinka s malými dětmi na kolech projíždějící městem či muž kráčející uprostřed silnice, protože může… do západu Slunce. A pak zase až za rok. A nám s přáteli cyklisty nezbývá než plánovat příští dobrodružství. Budou cílem zemědělské osady na jihu? Kopcovitý Jeruzalém? Kdo ví. Rozhodně to bude opět noc jako žádná jiná jako nikde jinde na světě.
