Článek
Já jsem Patrik Peterka, alias ZeTwoAiFive, a toto je můj blog na Seznam Médium. Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, koho si vybíráme za vzory. Koho obdivujeme. Ke komu vzhlížíme. A zda bychom neměli mnohem víc důvěřovat vlastnímu úsudku a kritickému myšlení. Přeji příjemné čtení.
Kdo nám dnes ukazuje cestu?
Dříve bývali vzory často rodiče, učitelé nebo lidé z našeho okolí. Dnes máme podcasty, YouTube, streamy a sociální sítě. Prakticky každý den si vybíráme, komu věnujeme svůj čas, pozornost a důvěru.
A právě proto si myslím, že bychom si měli pokládat jednoduchou otázku:
Proč vlastně sleduji právě tohoto člověka?
Protože každý vzor nás nějak formuje. Nejen tím, co říká, ale i tím, jak to říká.
Když forma převáží nad obsahem
Dnes jsem sledoval vysílání poslance Jindřicha Rajchla. A když odmyslím jeho samotného a zaměřím se třeba na některé jeho hosty (například pana Vajíčka), napadla mě jedna věc.
Když si pustíte profesionální podcastery, youtubery nebo streamery, většinou se představí. Vystupují pod svým jménem. Nesou odpovědnost za to, co říkají. Ti serióznější nestaví svoji tvorbu na urážkách a dehonestaci druhých.
Jako člověka, který sám tvoří obsah, mě neskutečně rozčiluje jedna věc. Když někdo při vysílání tvrdí, že ho někdo blokuje, protože mu vypadává zvuk nebo obraz.
Sám moc dobře vím, že pokud něco technicky nepokazím, nepodcením nebo nepřehlédnu, všechno funguje. Platforma mě může potrestat za porušení pravidel. Nemůže mě ale trestat za samotný názor. Přesto tomu lidé věří.
A možná právě proto, že podobná vysvětlení jsou jednoduchá.
Pozlátko místo řešení
Když jsem sledoval Xaver Live, ať už s Petrem Holcem, Filipem Turkem nebo přímo s Lubošem Xaverem Veselým, všiml jsem si jedné věci.
Velká část vysílání stojí na urážkách, zesměšňování a dehonestaci. Chybí konkrétní řešení. Chybí poctivé přiznání nejistoty. Chybí upřímnost. Všechno je vlastně jen pozlátko.
Nikomu nechci zakazovat, koho má sledovat. To ani nejde. Ale možná bychom se měli víc zamýšlet nad tím, co sledujeme a jak o tom přemýšlíme.
Protože, když použiji větu ze Zorra, jsou to pořád jen panáci v nažehlených hadrech. My jim dáváme mandát. My jim dáváme pozornost. My z nich děláme autority.
Kritické myšlení začíná u nás
Možná bychom na první místo měli postavit sami sebe. Svoje hodnoty. Svoje krédo. A především kritické myšlení.
Nejen vůči politikům, influencerům nebo médiím. Ale i sami vůči sobě.
Protože právě to je nejtěžší. Přiznat si, že se můžeme mýlit. Že nevíme všechno. Že si informace musíme dohledávat a ověřovat.
Lidé, kteří chtějí naši pozornost, totiž umí jednu věc geniálně. Dokážou své názory zabalit tak, aby člověk nabyl dojmu, že už nemusí přemýšlet. Že právě oni mají pravdu. Že právě oni mají ty správné informace.
A člověk si oddechne. Nemusí pochybovat. Nemusí hledat. Jen uvěří.
Proč píšu právě takto
Myslím si, že i svoji vlastní tvorbu stavím především na osvětě.
Zdráhám se někoho konkrétně urážet a dehonestovat. Kritizuji spíše určité vzorce chování, společenské jevy nebo postoje. A snažím se to dělat tak, aby se nepokusil být lepší jen čtenář, ale abych byl lepším člověkem i já jako autor. Protože o věcech, které píšu, sám přemýšlím.
Možná je cesta vlastního kréda složitější. Možná je těžší než převzít hotové názory někoho jiného.
Otázkou ale je, zda lidé, kteří jdou opačnou cestou, mají skutečně jednodušší život. Nebo zda jde jen o obyčejné pozlátko.
A možná je to nakonec ta nejdůležitější otázka.
Koho si vybíráme za vzory? A hlavně – proč právě je?
Děkuji za pozornost a budu se těšit zase příště u dalšího článku.
