Hlavní obsah
Názory a úvahy

Absurdity ve jménu demokracie aneb Když se z veřejného zájmu stane povinnost platit

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Žijeme v době plné paradoxů. A některé z nich jsou natolik absurdní, že už se nad nimi snad ani nepozastavujeme.

Článek

Absurdity ve jménu demokracie aneb Když se z veřejného zájmu stane povinnost platit

Žijeme v době plné paradoxů. A některé z nich jsou natolik absurdní, že už se nad nimi snad ani nepozastavujeme.

Žiji ve státě, kde mě nikdo nenutí pracovat. Nikdo mě nenutí podnikat, vytvářet pracovní místa ani přinášet společnosti jakoukoli ekonomickou hodnotu. Mohu se rozhodnout, že nebudu produktivní, a stát mě k práci nutit nebude. Přesto tentýž stát považuje za naprosto samozřejmé, že mám povinnost finančně přispívat na provoz instituce sídlící na Kavčích horách. Bez ohledu na to, zda její služby využívám, zda jim důvěřuji nebo zda o ně vůbec stojím.

A já se ptám: Proč?

Odpověď slýcháme stále stejnou. Protože potřebujeme nezávislá veřejnoprávní média. Protože bez nich je ohrožena demokracie. Protože občané musí mít přístup k objektivním informacím.

Jenže není právě toto uvažování v dnešní době poněkud zastaralé?

Nežijeme v minulém století, kdy několik televizních stanic rozhodovalo o tom, jaké informace se k veřejnosti dostanou. Žijeme v digitálním světě, kde máme přístup k informacím prakticky neomezeně, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Existují stovky médií, nezávislých projektů, zahraničních zdrojů, analytiků a informačních platforem. Každý má možnost porovnávat, ověřovat, pochybovat a vytvářet si vlastní názor.

Samozřejmě, množství informací automaticky nezaručuje jejich pravdivost. Ale proč bychom měli automaticky předpokládat, že právě jedna konkrétní instituce představuje jakéhosi privilegovaného garanta objektivity?

Kdo vlastně rozhodl, že nezávislost médií musí být zajišťována povinnými platbami občanů? A proč by měla být nezávislost podmíněna právě tímto modelem financování?

Vždyť skutečná pluralita názorů přece nespočívá v existenci jedné veřejnoprávní televize, ale v možnosti svobodně si vybírat z mnoha různých zdrojů. V prostředí, kde existuje množství vzájemně si konkurujících médií, je přinejmenším legitimní ptát se, zda je povinně financovaná instituce stále nezastupitelná.

A buďme realisté. Lidé si své informační zdroje vybírají podle vlastního přesvědčení, důvěry a zkušeností. Opravdu si někdo myslí, že přesvědčený volič SPD začne pravidelně sledovat zpravodajství České televize jen proto, že je označováno za veřejnoprávní? Nebo že volič ODS bude automaticky považovat zpravodajství Novy za svůj hlavní informační zdroj?

Takto přece společnost nefunguje.

Každý z nás má určité hodnoty, zkušenosti a pohled na svět. A právě podle nich si vybírá informace, kterým důvěřuje. Žádná televize, byť se bude sebehlasitěji označovat za objektivní a nezávislou, tuto skutečnost nezmění.

A tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu.

Kde končí skutečný veřejný zájem a kde začíná obyčejný zájem o zachování vlastního vlivu, peněz a dobře placených pozic?

Není snad legitimní ptát se, kolik lidí, profesních skupin a zájmových struktur má na zachování současného systému přímý ekonomický zájem? Kolik umělců, producentů, mediálních osobností a dalších subjektů vnímá Českou televizi nejen jako veřejnou službu, ale také jako významný zdroj příjmů?

A pokud někdo začne tento systém zpochybňovat, proč je tak často místo věcné diskuse okamžitě nastolena otázka ohrožení demokracie?

Podobné pochybnosti mám i vůči některým občanským iniciativám. Například u Milionu chvilek si kladu otázku, zda jde výhradně o občanskou angažovanost, nebo zda se podobné platformy mohou časem stát odrazovým můstkem k vlastním politickým ambicím. Netvrdím, že takový plán existuje. Ale proč by samotné vyslovení této pochybnosti mělo být něčím nepřijatelným?

A mezitím se na náměstích scházejí lidé přesvědčení, že brání samotné základy svobody a demokracie. Nezpochybňuji jejich právo protestovat ani upřímnost jejich přesvědčení. Jen si říkám, kolik z nich si skutečně položilo otázku, zda bojují za princip, nebo za zachování konkrétního systému, z něhož mají jiní velmi hmatatelný prospěch.

Protože právě v tom podle mě spočívá největší absurdita celé situace.

Demokracie by měla být založena na svobodné volbě, odpovědnosti jednotlivce, pluralitě názorů a právu nesouhlasit. Přesto se nám někdy předkládá představa, že její ochrana vyžaduje povinné financování konkrétních institucí, jejichž potřebnost či nestrannost nesmíme příliš hlasitě zpochybňovat.

Neodmítám existenci České televize. Neodmítám kvalitní žurnalistiku ani nezávislá média. Odmítám ale myšlenku, že občan musí pod hrozbou sankce financovat něco, co nechce využívat, a že jeho nesouhlas s tímto principem má být automaticky vykládán jako útok na demokracii.

Skutečně svobodná společnost by se přece neměla bát otázky, zda je určitá instituce stále potřebná, jak má fungovat a kdo ji má platit.

A možná je načase přestat zaměňovat obranu demokracie za obranu zavedených pořádků.

Protože demokracie není konkrétní televizní stanice, konkrétní budova na Kavčích horách ani konkrétní skupina lidí na náměstí.

Demokracie je především svoboda myslet, pochybovat, nesouhlasit a rozhodovat se. A pokud musíme nějakou instituci povinně platit, abychom si tuto svobodu údajně zachovali, pak bychom se minimálně měli mít právo zeptat, zda v tom není trochu paradox.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám