Článek
Možná největším problémem současné Evropy není jen nedostatek peněz, ale stále větší rozpor mezi tím, co od společnosti očekáváme, a tím, co jsme sami ochotni pro její fungování udělat.
Točíme se v nekonečné ekonomické spirále. Rostou životní náklady, požadujeme vyšší mzdy, firmy čelí vyšším nákladům a část z nich logicky promítají do cen výrobků a služeb. Následně se opět divíme, že je všechno dražší, a požadujeme další zvýšení příjmů.
Samozřejmě, inflace má více příčin a růst mezd nemusí automaticky znamenat stejný růst cen. Ale základní ekonomickou logiku obejít nelze. Pokud chceme dlouhodobě více vydělávat, aniž bychom zároveň zvyšovali produktivitu a vytvářeli odpovídající hodnotu, někde se tento rozdíl musí projevit.
A právě zde bychom si měli položit otázku, kterou v evropské veřejné debatě často přehlížíme:
Nevytváříme část problémů, proti kterým následně sami protestujeme?
Zvláště mladší generace by se podle mého názoru měla více zamýšlet nad tím, jak svými každodenními rozhodnutími, spotřebitelským chováním a životními prioritami ovlivňuje společnost, ve které chce žít. Nejde o obviňování mladých lidí ze všech současných problémů. Jde o pochopení, že společnost není jen něco, co řídí politici. Společnost vytváříme především my sami.
Jakou hodnotu skutečně přisuzujeme vzdělání a práci?
Vezměme si například vzdělávání.
Neustále slyšíme kritiku jeho kvality, nedostatku učitelů a úrovně školství. Jenže co je základem kvalitního vzdělávání? Především kvalitní, motivovaný a respektovaný učitel.
A nyní se zamysleme nad tím, jakou hodnotu učiteli přisuzujeme ve srovnání s úspěšným influencerem. Člověk, který vzdělává další generace a zásadně ovlivňuje jejich budoucnost, může mít násobně nižší příjem než někdo, jehož hlavním produktem je pozornost na sociálních sítích.
Není to kritika influencerů ani jejich práva vydělávat peníze. Je to otázka našich vlastních priorit.
Pokud jsme ochotni věnovat více pozornosti, peněz a společenského uznání zábavě než vzdělávání, nemůžeme se tvářit překvapeně, že se tento nepoměr postupně projeví.
Podobně absurdní kontrast nabízí zdravotnictví a profesionální sport. Špičkový lékař na jednotce intenzivní péče nese každodenně odpovědnost za lidské životy. Přesto může být jeho celoroční příjem nižší než výdělek světové fotbalové hvězdy za jediný den.
Je to výsledek fungování trhu, globální popularity a obrovských komerčních příjmů. Ale je to současně obraz hodnot, které naše společnost ekonomicky odměňuje. Cena na trhu totiž zjevně není totéž co skutečný společenský přínos.
Pokud budeme dál oceňovat především schopnost přitahovat pozornost a generovat okamžitý zisk, zatímco profese zásadní pro dlouhodobé fungování společnosti budou ztrácet prestiž, nemůžeme očekávat, že to nebude mít následky.
A nelze přece všechno řešit tím, že stát rozdíly jednoduše dorovná z veřejných rozpočtů.
Konzumní společnost a paradox našich očekávání
Dalším tématem jsou naše spotřebitelské návyky.
Na záběrech z nejrůznějších demonstrací proti drahotě nebo sociální nerovnosti někdy vidíme mladé lidi ve značkovém oblečení za stovky eur, s drahými telefony a elektronikou v rukou. Samotné vlastnictví takových věcí samozřejmě neznamená, že člověk nemůže mít finanční problémy. A rozhodně to není důkaz, že jeho protest není oprávněný.
Přesto v tom vidím určitý symbol dnešní doby.
Na jedné straně rostoucí nároky na životní úroveň, značkové oblečení, nejnovější elektroniku, cestování a spotřebu. Na druhé straně stále silnější očekávání, že stát zajistí dostupné bydlení, vzdělání, zdravotnictví, energie a pokud možno vyrovná i další ekonomické rozdíly.
Samozřejmě existují lidé, kteří si ani při odpovědném hospodaření nemohou dovolit základní životní potřeby. Jejich problémy nelze zaměňovat za nadměrný konzum.
Přesto bychom se měli ptát, zda se v části společnosti neposouvá hranice mezi tím, co skutečně potřebujeme, a tím, co jsme si pouze zvykli považovat za samozřejmost.
Opravdu máme problém pouze s tím, že je život stále dražší? Nebo také s tím, že naše představa o nezbytném životním standardu roste rychleji než naše ekonomické možnosti?
A především: proč se tak často obracíme na stát s očekáváním, že tento rozdíl vyřeší?
Stát není neomezeným zdrojem prosperity
Stát nemá vlastní neomezený zdroj bohatství. Přerozděluje prostředky, které společnost vytvoří, případně financuje výdaje dluhem, který bude muset někdo v budoucnu splácet.
Má nepochybně chránit zranitelné, zajišťovat kvalitní veřejné služby a vytvářet podmínky pro důstojný život.
Nemůže však donekonečna kompenzovat každé zdražení, každé osobní rozhodnutí a každý nesoulad mezi našimi představami a ekonomickou realitou.
Politici samozřejmě nesou odpovědnost za veřejné finance, legislativu a ekonomické prostředí. Ale odpovědnost nelze přenášet výhradně na ně.
Pokud chceme vyšší mzdy, kvalitnější školy, dostupnější zdravotnictví, lepší infrastrukturu a vyšší sociální zabezpečení, musíme zároveň otevřeně diskutovat o tom, jak tyto požadavky financovat.
Nestačí pouze říkat, na co všechno máme nárok.
Musíme být schopni také odpovědět, kdo to zaplatí, z jakých zdrojů a zda je takový model dlouhodobě udržitelný.
Migrace jako další zkouška evropské odpovědnosti
Do této debaty podle mého názoru neoddělitelně patří také přístup Evropské unie a jednotlivých členských států k migraci, zejména k ekonomické migraci z oblastí mimo Evropu.
Evropa po dlouhá léta diskutovala o migraci především prostřednictvím humanity, solidarity a ochrany lidských práv. To jsou nepochybně důležité hodnoty. Jenže ani zde nelze oddělit dobré úmysly od ekonomických možností a skutečných výsledků.
Především bychom měli důsledně rozlišovat mezi člověkem, který utíká před válkou nebo pronásledováním, a člověkem, který přichází především za lepšími ekonomickými podmínkami.
Obě motivace jsou lidsky pochopitelné, ale neznamenají stejný právní nárok na pobyt ani stejné povinnosti přijímající společnosti.
Solidarita s lidmi v nouzi přece nemusí znamenat neomezený závazek evropských států zajišťovat lepší životní podmínky každému, kdo se rozhodne do Evropy přesunout.
Ekonomická migrace může být přínosem. Evropa stárne, v některých profesích chybějí pracovníci a lidé přicházející ze zahraničí mohou významně přispívat k fungování hospodářství i veřejných služeb.
Ale tento přínos není automatický.
Záleží na vzdělání, pracovním uplatnění, znalosti jazyka, schopnosti integrace a samozřejmě také na tom, zda stát dokáže migraci účinně řídit.
Pokud přijímáme lidi, aniž bychom měli dostatečné kapacity pro jejich integraci, bydlení, školství a zdravotnictví, vytváříme další tlak na systémy, které jsou už dnes v mnoha evropských zemích přetížené.
A pokud se významná část příchozích dlouhodobě nedokáže zapojit do pracovního trhu, vznikají náklady, které nakonec někdo musí zaplatit. Současně je fér dodat, že úspěšná integrace migrantů může naopak daňové příjmy zvýšit a pomoci financovat stárnoucí společnost.
Právě rozdíly v zaměstnanosti, vzdělání a úspěšnosti integrace ukazují, že nestačí hodnotit migrační politiku pouze podle počtu přijatých lidí nebo počtu vydaných povolení k pobytu.
Důležité jsou její dlouhodobé výsledky.
Problematickou součástí evropského přístupu je také schopnost vymáhat vlastní pravidla.
Pokud existují právní postupy pro vstup, pobyt, udělování azylu i návraty osob bez oprávnění k pobytu, musí být evropské státy schopny tato pravidla skutečně uplatňovat.
Pravidla, která existují pouze na papíře, totiž ztrácejí důvěryhodnost.
Evropská unie přitom pravidla postupně mění a od června 2026 uplatňuje nový migrační a azylový pakt. Jeho skutečné výsledky však bude možné spravedlivě hodnotit až s odstupem.
Pro mě je zásadní princip jednoduchý:
Právo pomáhat musí být doprovázeno schopností pomoc financovat, řídit a vyhodnocovat.
Jestliže zároveň říkáme evropským občanům, že není dost peněz na zdravotnictví, bydlení, důchody nebo vzdělání, musíme být schopni transparentně vysvětlit také ekonomické dopady migrační politiky. A to včetně jejích nákladů i přínosů.
Stejně problematická je představa, že nedostatek pracovních sil lze dlouhodobě řešit pouze dovozem levnější pracovní síly ze zahraničí.
Nehrozí pak, že místo investic do vzdělání, automatizace, vyšší produktivity a lepších pracovních podmínek budeme pouze oddalovat nutné změny vlastní ekonomiky?
Pokud firmy dokážou obsazovat pracovní místa levnější pracovní silou, může to v určitých odvětvích snižovat tlak na modernizaci a růst mezd. Na druhou stranu může vhodně řízená pracovní migrace pomáhat tam, kde domácí pracovní síla skutečně chybí. Rozhodující je konkrétní podoba politiky, nikoli samotný fakt, že pracovník pochází z jiného kontinentu.
Tato otázka není útokem na lidi, kteří do Evropy přicházejí pracovat a hledat lepší život. Je to otázka hospodářské strategie a odpovědnosti těch, kteří ji vytvářejí.
Migrace nemá být ani nedotknutelné politické téma, ani univerzální viník všech evropských problémů.
Má být posuzována stejně racionálně jako jakékoliv jiné významné rozhodnutí ovlivňující budoucnost společnosti.
A pokud má být migrační politika dlouhodobě udržitelná, musí být schopna prokázat nejen humanitární úmysly, ale také realistické podmínky integrace a ekonomické výsledky.
Odpovědnost nezačíná ani nekončí u státu
To všechno samozřejmě neznamená přehlížet skutečnou chudobu, nedostupnost bydlení nebo strukturální nerovnosti.
Tyto problémy existují a nelze je jednoduše vysvětlit špatnými spotřebitelskými rozhodnutími.
Stejně tak ale nelze všechno vysvětlovat pouze selháním politiků, zaměstnavatelů nebo trhu.
Evropa dnes stojí před mnohem hlubší otázkou než jen tím, kolik mají růst mzdy, důchody nebo sociální dávky.
Musíme si znovu ujasnit, co považujeme za skutečnou hodnotu.
Chceme-li kvalitní školství, musíme si vážit učitelů nejen v politických projevech. Chceme-li kvalitní zdravotnictví, musíme vytvářet odpovídající podmínky lidem, kteří v něm pracují.
Chceme-li prosperující ekonomiku, musíme více oceňovat vzdělání, schopnosti, produktivitu, odpovědnost a skutečně odvedenou práci.
Chceme-li solidární společnost, musíme také otevřeně hovořit o hranicích solidarity, jejím financování a povinnostech, které s sebou nese.
A chceme-li spravedlivější společnost, musíme přemýšlet o tom, jak svými penězi, pozorností a každodenními rozhodnutími sami přispíváme k tomu, jak tato společnost funguje.
Trh totiž z velké části odměňuje to, za co jsme ochotni platit. A naše skutečné priority nejsou vždy ty, o kterých nejhlasitěji mluvíme.
Je snadné požadovat vyšší mzdy, levnější bydlení, kvalitnější zdravotnictví, dostupnější vzdělání nebo štědřejší sociální systém.
Mnohem obtížnější je přijmout skutečnost, že všechno má své ekonomické náklady a že žádná společnost nemůže dlouhodobě spotřebovávat více hodnot, než dokáže vytvořit, aniž by za to dříve či později zaplatila.
Stejně snadné je kritizovat politické rozhodování, ale podstatně těžší je přiznat si vlastní podíl na fungování systému, který kritizujeme.
Naše spotřebitelská rozhodnutí, naše ochota pracovat, vzdělávat se, přebírat odpovědnost i naše očekávání vůči státu mají skutečné důsledky.
A tyto důsledky se v součtu promítají do ekonomiky celé společnosti.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, proč nám stát nedává více. Možná bychom se měli nejdříve ptát, jakou společnost svým vlastním chováním vytváříme – a zda jsme skutečně ochotni změnit něco i sami u sebe.
Protože prosperitu nelze dlouhodobě postavit pouze na rostoucích nárocích, neomezených slibech a představě, že odpovědnost za jejich naplnění vždy ponese někdo jiný.
Svobodná a prosperující společnost musí stát nejen na právech a solidaritě, ale také na povinnostech, vytváření hodnot, osobní odpovědnosti a respektu k ekonomické realitě.
A možná právě v návratu k této jednoduché rovnováze mezi právy, nároky, odpovědností a skutečně vytvářenými hodnotami leží jedna z nejdůležitějších výzev současné Evropy.
