Článek
Když je vlastně všechno v pořádku
Představme si člověka, kterému je kolem čtyřiceti. Má stabilní zaměstnání, byt, partnera nebo rodinu, jednou či dvakrát ročně jede na dovolenou a nemusí řešit, jestli bude mít na konci měsíce co jíst. Když se ho někdo zeptá, co mu v životě chybí, vlastně neví. A přesto může mít pocit, že něco není v pořádku. Ráno jde do práce, odpoledne přijde domů, večer pustí seriál, o víkendu jede na výlet. Pak přijde pondělí a celé se to opakuje. Je to špatný život? Rozhodně ne. Je to automaticky šťastný život? Také ne.
Čtyři otázky naplněného života
Moderní existenciální analýza, která navazuje na dílo Viktora Frankla a kterou dále rozvinul rakouský psychoterapeut Alfried Längle, pracuje se čtyřmi základními osobními motivacemi. Zjednodušeně je můžeme převést do čtyř otázek:
Mohu být? Žiji rád? Smím být takový, jaký jsem? Pro co žiji?
První otázka se týká prostoru, ochrany a opory. Máme kde být? Máme se o co opřít? Dokážeme přijmout a unést podmínky svého života? Člověk může mít bezpečné bydlení, zdravotní péči, dostatek jídla a materiální pohodlí. To mu poskytuje důležitou oporu, ale samo o sobě ještě nezaručuje, že se ve světě cítí skutečně přijat, bezpečně a zakotveně.
Žiji vůbec rád?
Druhá rovina už není pouze o tom, zda můžeme existovat, ale zda svůj život skutečně prožíváme jako hodnotný. Existenciální analýza zde pracuje s blízkostí, časem, vztahy a schopností zakoušet hodnotu života. Člověk může mít skvělý byt a nerad se do něj vracet. Může mít dobře placenou práci a každou neděli večer cítit odpor k pondělnímu ránu. Může mít stovky možností, jak strávit volný čas, ale na nic se skutečně netěšit. Materiálně mu nic nechybí. Jenže materiální dostatek odpovídá především na otázku, zda máme dobré podmínky k životu. Mnohem méně už rozhoduje o tom, zda svůj život skutečně žijeme rádi.
Smím být takový, jaký jsem?
Třetí otázka míří ještě hlouběji. Žiji život, který skutečně odpovídá mně? Můžeme splnit téměř všechno, co se od úspěšného dospělého člověka očekává. Vystudovat, najít práci, postupovat v kariéře, založit rodinu, koupit nemovitost. A jednoho dne zjistit, že jsme možná velmi úspěšně naplnili představu někoho jiného. Existenciální analýza proto klade důraz také na autenticitu, respekt a vlastní hodnotu člověka. Nestačí pouze fungovat. Potřebujeme mít možnost stát si za tím, jak žijeme, a vnímat svůj život skutečně jako svůj.
A k čemu to všechno je?
Čtvrtá otázka se výslovně obrací ke smyslu, který tolik zdůrazňoval Viktor Frankl. První tři roviny člověka k hledání smyslu připravují, nejde však o čtyři pevně oddělené schody. Mohu mít bezpečný život. Mohu v něm zažívat příjemné věci. Mohu dokonce žít podle sebe. Ale stále zbývá otázka: Pro co žiji? Smysl přitom nemusí znamenat zachraňovat svět. Může se ukazovat v rodině, práci, tvorbě, pomoci druhým nebo v obyčejné činnosti, která v dané situaci uskutečňuje něco hodnotného.
Ani rodina, práce nebo záliba však samy o sobě prožitek smyslu automaticky nezaručují. Smysl se podle existenciální analýzy nevymýšlí libovolně. Hledá se v setkání mezi tím, kdo jsme, a tím, co od nás konkrétní situace žádá. Schopnost všímat si těchto možností a rozpoznávat, co je právě teď hodnotné, lze přitom postupně rozvíjet.
Možná nám nechybí další pohodlí
Když jsme nespokojení, často máme tendenci něco přidávat. Lepší práci. Vyšší plat. Větší byt. Zajímavější dovolenou. Nový telefon. Další zážitek. Někdy to skutečně pomůže. Podle Längleho modelu ale člověk potřebuje víc než pouze dobré vnější podmínky. Potřebuje mít prostor být, potřebuje svůj život prožívat jako hodnotný, potřebuje v něm smět být sám sebou a potřebuje vidět smysl toho, co dělá.
Možná proto může mít člověk téměř všechno, co si před dvaceti lety přál, a přesto mu něco chybí. A možná v takové chvíli nepotřebuje získat ještě něco dalšího. Možná potřebuje zjistit, zda svému současnému životu dokáže vnitřně říct ano.
Zdroje:
