Článek
Sport bez politiky? Už samotná reprezentace je politická
Představa dokonale apolitického sportu zní na první pohled sympaticky. Na stadionu má rozhodovat výkon, ne názory. Jenže zejména reprezentační sport je se státem propojen od samotného začátku. Sportovci nastupují pod národními vlajkami, při vítězství zní státní hymny a medaile získávají jednotlivé země. Státy financují sportovní reprezentace, kandidují na pořádání velkých akcí a jejich úspěchy využívají k vlastní prezentaci. A historie nabízí příklady, kdy toto propojení bylo naprosto nepřehlédnutelné.
Berlín 1936: když si sport přivlastnil režim
Asi nejkřiklavějším příkladem jsou olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Nacistické Německo využilo olympiádu jako obrovskou propagandistickou akci. Režim se během her snažil zahraničním návštěvníkům ukázat moderní, silné a spořádané Německo. Z veřejného prostoru byly dočasně odstraněny některé protižidovské nápisy a nacisté se snažili skrýt svou represivní a rasistickou tvář. Olympiáda se přitom konala tři roky po Hitlerově nástupu k moci a již před jejím začátkem se v několika zemích diskutovalo o bojkotu. Nakonec přijelo 49 států a nacistický režim získal přesně tu mezinárodní prezentaci, kterou chtěl. Tvrdit v tomto případě, že politika do sportu nepatří, je téměř nemožné. Politiku do sportu nevnesli protestující sportovci. Vnesl ji tam přímo stát.
Věra Čáslavská ukázala, že i ticho může být politické
Československo má svůj vlastní mimořádně silný příklad. Věra Čáslavská přijela na olympijské hry v Mexiku v roce 1968 jen několik týdnů po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Během medailového ceremoniálu při sovětské hymně sklopila hlavu a odvrátila pohled od sovětské vlajky. Žádný projev. Žádný transparent. Jen několik sekund tichého gesta. Přesto bylo všem jasné, co znamená. A Čáslavská za svůj postoj po návratu domů zaplatila výrazným omezením veřejného a profesního života. Říct jí tehdy, že „politika do sportu nepatří“, by vlastně znamenalo požadovat, aby při reprezentování okupované země předstírala, že se mimo sportovní halu nic nestalo.
Mexiko 1968 podruhé: Smith a Carlos
Stejné olympijské hry přinesly ještě jeden z nejslavnějších politických okamžiků sportovní historie. Američané Tommie Smith a John Carlos po závodu na 200 metrů vystoupili na stupně vítězů a během americké hymny zvedli sevřené pěsti. Protestovali proti rasové diskriminaci ve Spojených státech. Australský stříbrný medailista Peter Norman jejich protest podpořil odznakem. Tehdy gesto vyvolalo obrovskou kritiku a Smith s Carlosem museli opustit olympijskou vesnici. Fotografie tří mužů na stupních vítězů se však časem stala jedním z nejznámějších snímků sportovních dějin.
Když vítězství nad Sověty znamenalo víc než dva body
Ještě výraznější propojení sportu a politiky přišlo v Československu o několik měsíců později. Na mistrovství světa v hokeji v roce 1969 Československo dvakrát porazilo Sovětský svaz – nejprve 2:0 a poté 4:3. Země byla jen sedm měsíců po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Hokejisté po jednom z utkání odmítli sovětským soupeřům podat ruce a někteří měli na dresech přelepenou rudou hvězdu. Po druhém vítězství vyšly do ulic desetitisíce lidí a oslavy se změnily v protisovětské demonstrace. Výsledek 4:3 tehdy nebyl jen výsledkem hokejového utkání. Pro velkou část země představoval alespoň symbolickou možnost porazit soupeře, kterého nebylo možné porazit politicky ani vojensky.
Apartheid: měla sportovní pravidla ignorovat rasovou segregaci?
Ještě obtížnější otázku představuje Jihoafrická republika za apartheidu. Tamní rasová segregace zasahovala také sport. Jižní Afrika kvůli apartheidu nemohla startovat na olympijských hrách v letech 1964 až 1988 a do olympijského hnutí se vrátila až v roce 1992. V roce 1976 navíc olympiádu v Montrealu bojkotovala řada afrických států kvůli sportovním kontaktům Nového Zélandu s Jižní Afrikou. Právě apartheid ukazuje slabinu jednoduchého hesla o nepolitickém sportu asi nejlépe. Co by totiž znamenalo „nechat politiku stranou“? Přijmout sportovní reprezentaci vytvořenou podle pravidel rasové segregace a jednoduše závodit dál? I rozhodnutí nic neřešit by v takové situaci bylo rozhodnutím s politickými důsledky.
Moskva 1980: politiku přinesly přímo vlády
Někdy není třeba hledat politiku ani u sportovců. Po sovětské invazi do Afghánistánu vyzval americký prezident Jimmy Carter k bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980. Spojené státy a desítky dalších zemí se her nezúčastnily nebo svou účast omezily. Americká administrativa otevřeně řadila olympijský bojkot mezi opatření namířená proti Sovětskému svazu. O čtyři roky později pak Sovětský svaz a většina jeho spojenců nepřijely na olympijské hry v Los Angeles. Sport se stal jedním z mnoha bojišť studené války.
Politika ve sportu nemusí jen rozdělovat
Propojení sportu a politiky přitom nemusí znamenat pouze bojkoty, protesty a konflikty. V roce 1971 odcestovali američtí stolní tenisté do Číny. Takzvaná pingpongová diplomacie se stala veřejným symbolem postupného oteplování vztahů mezi dvěma zeměmi, které spolu po desetiletí téměř nekomunikovaly. Sport pomohl vytvořit prostředí pro mnohem zásadnější diplomatické kroky, které následovaly. Podobnou symbolickou sílu měl i Nelson Mandela, když při finále mistrovství světa v ragby v roce 1995 oblékl dres jihoafrických Springboks. Tým a jeho znak byly pro mnoho černých Jihoafričanů spojené s érou apartheidu. Mandela se je naopak pokusil využít jako symbol společné země.
Politika do sportu patřila dávno před dnešními spory
Ne každý politický názor sportovce je správný. Ne každá sportovní událost potřebuje transparent, gesto nebo prohlášení. Sport ale nikdy neexistoval ve vzduchoprázdnu. Berlínská olympiáda byla nástrojem nacistické propagandy. Věra Čáslavská protestovala proti okupaci své země. Smith a Carlos proti rasové diskriminaci. Českoslovenští hokejisté hráli proti reprezentaci státu, jehož vojáci několik měsíců předtím obsadili jejich vlast. Apartheid rozhodoval, kdo vůbec směl sportovat. A vlády velmocí dokázaly poslat celé olympijské reprezentace domů ještě před začátkem her. Můžeme diskutovat o tom, kolik politiky ve sportu chceme a kde mají být její hranice. Historie ale poměrně přesvědčivě ukazuje, že politiku a sport oddělit nelze. Sport je často zneužíván k politickým bojům a demokratické země by neměly v touze po diskusi o všem ignorovat fakt, že existují režimy, které si sportem chtějí budovat tzv. lidskou tvář.
Zdroje:
