Článek
Monarchie, která už neměla sílu pokračovat
Na podzim roku 1918 bylo Rakousko-Uhersko po čtyřech letech války vojensky, hospodářsky i společensky vyčerpané. Lidé trpěli nedostatkem potravin, z fronty přicházely zprávy o dalších porážkách a jednotlivé národy monarchie stále hlasitěji požadovaly samostatnost. Poslední rakouský císař Karel I. se ještě 16. října pokusil zachránit alespoň rakouskou část říše příslibem federalizace. Na podobné řešení však již bylo pozdě. Česká politická reprezentace nechtěla pouze autonomii uvnitř monarchie, ale samostatný stát spojený se Slovenskem.
Významnou práci mezitím odvedl zahraniční odboj vedený Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Dne 18. října byla zveřejněna Washingtonská deklarace, správně Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou. Dokument nejen požadoval samostatnost, ale nový stát výslovně označoval za republiku. Československý stát tedy nevznikl z ničeho během jediného dne. Dne 28. října se však dlouholetá práce zahraničního odboje, domácích politiků a československých legií spojila s náhlým rozpadem starého pořádku.
Zpráva na vývěsce spustila lavinu
Bezprostředním impulzem pražských událostí se stala takzvaná Andrássyho nóta. Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy v ní přijal podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a projevil ochotu jednat o příměří. Nóta ovšem sama o sobě nebyla kapitulací Rakouska-Uherska ani vyhlášením Československa. Když se však její text objevil na vývěsce redakce Národní politiky na Václavském náměstí, lidé si jej vyložili právě jako zprávu o konci války a pádu monarchie.
Praha během několika hodin změnila tvář. V ulicích se objevily české prapory a národní stužky, z budov mizely rakouské orlice a někteří vojáci si z uniforem sundávali císařské odznaky. Tramvaje se zastavovaly v davu a kolem sochy svatého Václava se shromažďovaly tisíce lidí. Nadšení bylo obrovské, ale situace zároveň mohla snadno přerůst v chaos. V Praze se stále nacházely rakousko-uherské vojenské jednotky a nebylo jisté, zda jejich velitelé nedostanou rozkaz proti davům zasáhnout. Převrat proto nebyl pouze oslavou. Byl také nebezpečnou operací, při níž bylo nutné udržet pořádek a zabránit krveprolití.
Stát se nerodil jen na náměstí, ale hlavně v úřadech
Zatímco obyvatelé Prahy slavili, představitelé Národního výboru začali přebírat skutečnou moc. Hlavními postavami dne se stali Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný. K nim se přidal slovenský politik Vavro Šrobár. Později se pro ně vžilo označení „muži 28. října“. Jejich prvořadým cílem nebylo pronést co nejpůsobivější projev, ale ovládnout státní správu, zásobování, dopravu a bezpečnostní složky. Švehla se Soukupem proto již ráno převzali Obilní ústav, který měl v hladovějící zemi mimořádný význam. Úředníkům oznámili, že jednají jménem vznikajícího československého státu.
Kolem poledne navštívili představitelé Národního výboru české místodržitelství. Jeho vedení oznámili, že Národní výbor přebírá veřejnou správu, zatímco dosavadní zákony mají prozatím zůstat v platnosti. Poté převzali také budovu zemského sněmu. Právě toto bylo pro úspěch převratu rozhodující. Nestačilo totiž prohlásit, že Rakousko-Uhersko skončilo. Bylo nutné zajistit, aby i následující ráno fungovaly železnice, soudy, obecní úřady, policie, pošta a zásobování. Nový stát potřeboval nejen nadšení obyvatel, ale také úřední razítka, telefonní spojení a lidi ochotné plnit příkazy nové moci.
Největší síla prvního zákona spočívala v tom, že nebyl příliš revoluční
Večer 28. října přijal Národní výbor první československý zákon. Jeho autorem byl Alois Rašín, který základní text připravil již během předchozí noci. Zákon začínal jednoznačným oznámením: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ Současně ale stanovil, že dosavadní zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti a že všechny úřady se podřizují Národnímu výboru.
Na první pohled to může působit zvláštně. Nový stát se odtrhl od Rakouska-Uherska, ale ponechal si jeho právní předpisy. Ve skutečnosti šlo o velmi praktické rozhodnutí. Kdyby byly všechny zákony zrušeny jediným dnem, nebylo by jasné, podle čeho mají rozhodovat soudy, vybírat se daně, uzavírat smlouvy nebo spravovat obce. Samostatnost proto neznamenala úplné vymazání minulosti. Nový stát převzal fungující správní a právní systém a teprve postupně jej měnil podle vlastních potřeb. Právě tato kombinace politické revoluce a právní kontinuity pomohla zabránit tomu, aby se rozpad monarchie změnil v úplný chaos.
Dne 28. října ještě nebylo hotovo
Označení „vznik Československa“ může vyvolávat dojem, že večer 28. října už měl nový stát prezidenta, vládu, ústavu a pevně stanovené hranice. Nic z toho však ještě nebylo samozřejmé. Tomáš Garrigue Masaryk se nacházel v zahraničí, stejně jako Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Předseda Národního výboru Karel Kramář byl v té době v Ženevě, kde jednal se zástupci zahraničního odboje. Domácí převrat tak řídili především politici, kteří byli právě v Praze a dokázali rychle reagovat. Ani republikánská forma státu nebyla v prvním zákoně z 28. října definitivně určena. Zákon ponechal rozhodnutí o státním zřízení budoucímu Národnímu shromáždění. Československo bylo jako republika oficiálně prohlášeno 14. listopadu 1918. Téhož dne byl Masaryk v nepřítomnosti zvolen prezidentem a vznikla první vláda vedená Karlem Kramářem.
Důležitý krok následoval také na Slovensku. Dne 30. října se slovenská politická reprezentace Martinskou deklarací přihlásila ke společnému státu s Čechy. Ani tím však nebyly vyřešeny všechny otázky. O skutečné ovládnutí části území a o definitivní podobu hranic se bojovalo a vyjednávalo ještě řadu měsíců. Pražské oslavy navíc nebyly obrazem nálady všech obyvatel budoucího státu. V některých převážně německy nebo maďarsky mluvících oblastech se vznik Československa s nadšením nesetkal. Dne 28. října tedy vznikl stát, nikoliv bezproblémová a dokončená republika.
Tři zajímavosti, které se do školních zkratek většinou nevejdou
Československo veřejně oznamoval také katolický kněz
Jedním z prvních lidí, kteří na Václavském náměstí veřejně oznámili vznik samostatného státu, nebyl Masaryk ani některý z „mužů 28. října“, ale katolický kněz a agrární poslanec Isidor Zahradník. Poté zamířil na tehdejší nádraží Františka Josefa, dnešní hlavní nádraží, odkud se snažil zprávu o pražských událostech rozšířit do dalších měst. Později se stal prvním československým ministrem železnic.
První československý zákon nemá číslo jedna
Zákon o zřízení samostatného státu byl sice prvním přijatým zákonem Československa, ve Sbírce zákonů byl ale zveřejněn až 6. listopadu jako zákon číslo 11/1918. Přednost při číslování dostal mimo jiné předpis, kterým byla samotná Sbírka zákonů vytvořena. První zákon republiky tak z formálního hlediska nese až číslo jedenáct.
Budoucí parlamentní sál připomínal sklad potravin
Když představitelé Národního výboru 28. října převzali budovu zemského sněmu, čekal je poněkud méně slavnostní pohled. Sněmovní sál byl během války využíván ke skladování zásob. Podle vzpomínek Aloise Rašína ležely na podlaze brambory a kroupy, na poslaneckých lavicích stály pytle mouky a potraviny se nacházely dokonce i na předsednickém stole. Než se v sále mohlo sejít Revoluční Národní shromáždění, bylo nutné jej nejprve uklidit.
Připravené osobnosti využily nepřipravený okamžik
Dne 28. října 1918 nevzniklo Československo jedním podpisem ani jediným projevem. Samostatnost byla výsledkem několikaleté diplomatické práce, vojenského působení legií, domácího politického odporu a postupného rozpadu Rakouska-Uherska.
Samotný den vzniku státu byl přesto do značné míry improvizací. Dav v Praze reagoval na zprávu, jejíž význam nebyl zcela jednoznačný. Politici museli rychle převzít úřady, uklidňovat ulice a přimět starý správní aparát, aby začal sloužit nové moci. Současně nikdo nevěděl, zda proti nim nezasáhne armáda.
Právě v tom spočívá skutečný význam 28. října. Nebyl to dokonale připravený slavnostní okamžik, ale chvíle, kdy připravení lidé dokázali využít nepřipravenou situaci. Stát nevznikl pouze díky velkým ideálům, ale také díky schopnosti zajistit potraviny, převzít telefonní ústředny, zachovat platnost zákonů a zabránit střelbě v ulicích.
Dne 28. října nebylo Československo ještě hotové. Poprvé ale začalo skutečně existovat.
Zdroje:
